Voice of Freedom Повна версія

17. listopad po sedmatřicáté: Bude jednou nejspontánnější státní svátek i tím nejvýznamnějším?

· Main news

Rok co rok slaví Česko sedm státních svátků a 17. listopad, úředním jménem „Den boje za svobodu a demokracii a mezinárodní den studentstva“, přijde na řadu až jako poslední, krátce po „Dni vzniku samostatného československého státu“ 28. října, s nímž čím dál víc soupeří o postavení toho nejvýznamnějšího.

Formálně vzato samozřejmě postavení 28. října vypadá neohrozitelně, takže nic takového nepřipadá v úvahu. Je státním ceremoniálem nejvyšší třídy. Toho dne se hned zrána na vrchu Vítkově u hrobu neznámého vojína a pod největší jezdeckou sochou ve střední Evropě položí nejvýše postavení politici monumentální věnce, den provází tóny státní hymny i historických chorálů v podání vojenských orchestrů a na znamení úcty jsou obchody nad 200 metrů čtverečních zavřené.

Prezident nejprve jmenuje nové generály a večer ve Vladislavském sále Pražského hradu pronese projev, přičemž televizní diváci pozorně sledují nejen, co říká, ale také kdo v první řadě hostů tleská váhavě a kdo vůbec ne. Poté prezident vyznamená ty, kteří si to zasloužili, a vše vyvrcholí ve Španělském sále a v Rudolfově galerii recepcí, na níž občané prostřednictvím chuťových pohárků pozvaných společenských elit hodnotí kvalitu potravinářských segmentů českého hospodářství.

Státní svátek prezidenta z Boží milosti. Současný formát udílení vyznamenání je hybrid

Jedinou chybičkou 28. října jakožto nejvýznamnějšího svátku je, že oslavenec, samostatný československý stát, už 34 let neexistuje. Nezničil ho žádný vnější nepřítel, zanikl vlastním rozhodnutím.

Zatímco 17. listopad je vlastně takový plebejec z ulice. Jako živelný svátek se zrodil hned při prvním výročí poslední demonstrace brutálně rozehnané komunistickým režimem a od té doby si žije stejně spontánně, jako vznikl. Na Národní třídě lidé i přes nepřízeň počasí jako letos kladou květiny a zapalují svíčky pod pamětní deskou, které se říká „ruce“, protože žádný oficiální název nemá a několik rukou s gestem véčka na ní je.

Otakar Příhoda a Miroslav Krátký ji odlili a nad ránem 21. února 1990 umístili do podchodu Kaňkova paláce stejně spontánně, jako se dnes u ní scházejí lidé. (Instituce, advokátní komora, jíž palác patří, zasáhla jen jednou, když ruce přemístila ven na Národní třídu.)

Repetice chromé kachny. Jeden z vedlejších důsledků amerických midterms

Celý den lidé korzují po Národní i kolem, zejména mladí, poslouchají debaty i koncerty, popíjejí svařák a ochutnávají český street food, zkrátka slaví. K pamětní desce zamíří i politici, někteří vítáni potleskem, někteří pískotem. Někteří tam proto raději chodí ještě za tmy a jiní zase jsou tak mazaní, že si narychlo domluví služební cestu třeba do Izraele, kde 17. listopad oslaví bezpečným posezením na Lavičce Václava Havla.

Takže vlastně vůbec není nic divného na tom, že podle nejnovějšího průzkumu STEM/MARK je pro 25 procent lidí tím nejdůležitějším svátkem 17. listopad, zatímco 28. říjen je tím hlavním jen pro devět procent z nás. Vlastně se tomu nelze divit: svoboda a demokracie jsou pro všechny, nejen naše lidi, přece o hodně podstatnější než vznik samostatného, leč už neexistujícího státu.