Spojené státy podepsaly memorandum o porozumění s Íránem a v pátek mají podepsat dohodu. Zatím se o ní ví jen málo a je otázka, zda po pátku budeme vědět víc. Řada základních věcí zůstává „v luftě“, přesto padají vzletná slova jako mír či vítězství.
Funguje to podle klasického modelu. Řekni mi, co si myslíš o této válce s Íránem i o Trumpovi, a já ti povím, kdo jsi. Je to však model zrádný obecně a v případě války s Íránem dvojnásob. U nás to můžeme ilustrovat na přístupu ministra zahraničí Petra Macinky a premiéra Andreje Babiše.
Upřímně, vypadá takhle vítězství?
Když Donald Trump v neděli slavil osmdesátiny, bylo zřejmé, že si chce sám nadělit zvláštní dárek – dohodu s Íránem, která by zpečetila americké (či spíše Trumpovo) vítězství. Právě tak bylo zřejmé, že toto rétorické vítězství má ke skutečnému triumfu daleko.
Otevření Hormuzského průplavu – pokud se podaří – je jen nápravou kiksu, který by bez této války nenastal, a americká armáda mu nedokázala předejít, ač ji analytici a plánovači varovali. Proč to úzké hrdlo nezajistila předem? Proč se to teď musí dělat tak složitě, když do konce února to fungovalo hladce? A proč se prostému návratu před 28. únor říká vítězství?
Může Trump dohodu s Íránem nazývat americkým vítězstvím?
Dále. Poplatky Íránu za průjezd úžinou jsou stále ve hře, což je podstatně horší stav než před válkou. Írán není vojensky tak zdevastován, jak se říkalo v březnu. Režim přežil, ba přitvrdil (Revoluční gardy mají větší slovo než klérus). Nebyli zničeni pohůnci Íránu jako Hizballáh, Hamás a Húsíové. O zásobách obohaceného uranu se ani moc nemluví.
Vypadá tak vítězství? Podobné štiplavé otázky se objevují v americké debatě i v médiích. Leč ministra Macinku to nerozhodilo. V neděli poslal Trumpovi přání k osmdesátinám se slovy: „Přeji vám pevné zdraví, nevyčerpatelnou energii a mnoho dalších vítězství před vámi. Vaše odvaha vyzvat stávající řád, bránit národní suverenitu a dávat zájmy svých občanů na první místo inspirovala miliony lidí po celém světě, včetně mnoha vlastenců zde v Evropě a též mě osobně.“ Myslel to vážně? Tušil vůbec, jak devótně to vyzní?
Možná to myslel vážně. Mohl uvažovat i takto. Ať je Trump jaký chce, je pro nás užitečné si ho naklonit už kvůli NATO a bezpečnostním zárukám. Macinka si mohl myslet třeba i toto. Ano, zachovám se devótně. Udělám něco, za co se mi budou „méněcenní“ (tak tituluje ty, kteří ho nechápou) vysmívat, že tu zavádím severokorejské, stalinské či snad brežněvovské manýry. Ale pokud to uspěje, pokud to nakloní Trumpa k našemu pohledu na NATO a na obranné výdaje, tak i „méněcenní“ budou muset uznat, že to k něčemu bylo. Že to přineslo výsledek.
USA a Írán dospěly k dohodě, Trump dal pokyn otevřít Hormuz a ukončit blokádu
Nebo je to jinak a Macinka předvedl svůj autentický vztah k mocným. Jak že to říkal v březnu v Budapešti? „Bylo statisticky prokázáno, že osobnosti jako Michelangelo se rodí asi jednou za 500 let. A já osobně jednoho takového muže z Maďarska dobře znám a shodou okolností je to váš premiér.“ Jenže tři týdny poté Viktor Orbán prohrál volby a bylo vymalováno.
Toto je riziko devótního přístupu po vzoru Severní Koreje. Co když se ukáže, že vyznění války s Íránem nepovažuje za vítězství většina Američanů, ba ani většina republikánů? Už v pondělí se v amerických novinách objevily titulky typu Tuto válku Trump prohrál či Trump selhal.
„Zatím jsem raději opatrný“
Andrej Babiš se v tomto směru poučil. Odložil čepici „trumpovku“, s níž absolvoval volební kampaň. Přestal říkat „věřím Trumpovi“, když mu došlo, že představa Trumpa rychle řešícího válku na Ukrajině je mimo realitu. Že dokonce sám Trump tento džob „velkoryse“ přenechal Evropanům.
Když se teď vyjadřoval ke konci války s Íránem, zdůraznil slova „zatím jsem raději opatrný“. Upřímně, je mu asi fuk, co bude se zásobou obohaceného uranu v Íránu nebo s vyzbrojováním a financováním Hizballáhu, jde mu o to, aby se přestalo střílet a plyn i ropa mohly proudit skrze Hormuz. Ale nelibuje si ve slovech typu vítězství.
„Jsem raději opatrný.“ Babiš zhodnotil dohodu o konci války mezi USA a Íránem
Samozřejmě, Babiš nemůže své pomalé procitnutí vydávat za ukázku prozíravosti. Ale pořád to působí o dost lépe než devótnost, jakou předvádí Macinka, i kdyby to měla být jen součást hry.
Pomůžeme – až to schválí právníci a parlament
Pro srovnání. V pondělí večer vystoupil v televizní debatě německý ministr zahraničí Johann Wadephul (CDU). Mluvil o zapojení země do zprovoznění Hormuzu a o podmínkách, které si Německo klade. „Nejprve musíme vědět. Je zcela jasné, že nedochází k žádným nepřátelským akcím? Pak potřebujeme vhodné právní základy, a to podle mezinárodního i německého práva. A pak to předložíme Spolkovému sněmu.“
Německý ministr hovořil ve stylu Germany First. Mluvil tak, že by to Trumpa muselo vytočit. Klade-li někdo důraz na vlastní bezpečnost, na právní i parlamentní stránku věci, v Trumpově pojetí dělá vše pro to, aby průšvih v Hormuzském průlivu jen dále protáhl.
Nečekejte s příměřím mezi USA a Íránem rychlý ekonomický oddych. Tady je vysvětlení proč
Přitom Macinka by mu mohl zatleskat. Německý ministr Wadephul mluvil jako ten, kdo dává na první místo zájmy občanů své země. Kdo chválí za totéž Trumpa, má chválit i Wadephula. Nebo ne? Anebo máme chválit Trumpa za to, že klade zájmy Američanů na první místo, i když je to v rozporu se zájmy Evropanů?
Dokud si toto nevyjasníme, je lepší šetřit slovy i gesty. Včetně těch sice dobře myšlených, ale svou devótností působících jako ze Severní Koreje.
