Události velké a nešťastné. Přiléhavost tohoto názvu právě vycházející autobiografie Jasona Ardaye je bohužel jen podtržena jeho sebevraždou 14. srpna, poté co byl odhalen jako sériový fantasta a následně donucen rezignovat na své křeslo profesora sociologie na univerzitě v Cambridgi.
Arday si vymýšlel čím dál neuvěřitelnější historky, třeba že uběhl 30 maratonů za 35 dnů, ale jeho akademickou kariéru ukončilo až odhalení, že ve své doktorské disertaci opisoval.
Skandálem je především to, jak se tento moderní baron Prášil mohl dostat na jeden z celosvětově nejprestižnějších akademických postů a tři roky tam vydržet. Jistou nápovědou je, jak byla jeho profesura oznámena světu: totiž že se v 37 letech stal „nejmladším černošským profesorem v historii Cambridge“. Jeho vyšperkovaný osobní příběh, spojující rasu s autismem, byl příliš lákavou návnadou pro zoufalou univerzitní mašinerii „rovnosti, rozmanitosti a inkluze“, snažící se vykázat nějaké úspěchy.
Nevyčítejte podvodníkovi, černošskému plagiátorovi, že podvádí. Ptejte se, kdo mu to umožnil
Vědě se daří, dokud meritokraticky odměňuje originální myšlení bez ohledu na jeho původ. Historicky byla od tohoto ideálu značně vzdálena, ale demokratizace vědy posledních desetiletí ji k cíli rovných příležitostí pro všechny přiblížila. Můj bývalý doktorand se narodil ve vesničce uprostřed pralesa na Nové Guineji, mimo dosah silnic, elektřiny, telefonu či jiného spojení se světem. Jeho cesta na místo univerzitního učitele si vyžádala oběti osvícených rodičů, mimořádnou dávku nadšení i odolnosti studenta i koňskou dávku štěstí. Rovné podmínky nemají ani děti narozené v daleko jednodušších poměrech Česka.
Stejné příležitosti ovšem odhalí velmi nestejný talent. Amatérské běhání maratonu, hraní šachů či editace článků Wikipedie jsou koníčky nevyžadující žádná zvláštní privilegia, přesto jsou dominované muži, zatímco ženy převládají v jízdě na koni, tanci či kreativním psaní. Bylo by jistě pošetilé snažit se zde podíly pohlaví vyrovnávat. Právě takový úkol si ale dnes předsevzaly univerzity.
Naplňování ideálu rovných příležitostí k uplatnění osobního talentu se měří jen obtížně, a tak se raději provozuje rasové a genderové účetnictví, sledující procentuální podíly různých identit na akademických pozicích. Univerzita v Cambridgi má ústřední Výbor pro rovnost, diverzitu a inkluzi, podobné komitéty jsou na úrovni kateder a někteří zaměstnanci jsou jmenováni propagátory rovnosti, diverzity a inkluze. Takový systém se prostým byrokratickým samopohybem nemůže spokojit jen s každoročním hlášením často nepříznivých čísel. Výsledkem je tak právě i absurdní profesorské křeslo pro Ardaye.
Meritokracie může být i nespravedlivá, neboť talent není rozdělován všem rovným dílem. Přesto je genderově i etnicky slepá možnost uplatnění správným cílem, nikoli výsledné složení profesorského sboru. I kdyby byla všechna profesorská křesla sociologie na Cambridgi nakrásně obsazena ženami, nebyl by to důvod ke znepokojení ani k přijetí dalšího Ardaye.
Autor je entomolog.
