Boží tvář se životodárnou i smrtící silou. Slunce uctíváme dodnes
Od krvavých aztéckých obětí a faraonských hymnů až po módní revoluci Coco Chanel. Slunce odjakživa formovalo naše dějiny, kult krásy i peněženky. Proč před ním naši předci prchali do stínu, jak z něj věda udělala lék na všechno a proč se na jeho západ mnozí chodí dívat jako do kina?
Záříš krásně v horizontu nebe, ó, Slunce žijící, jež jsi žilo na prapočátku. Když vycházíš na východním obzoru, naplňuješ zemi krásou. Jsi velké, krásné, zářící a vznášející se nad všemi zeměmi. Když se rozednívá, vycházíš na obzoru; záříš a zaháníš temnotu. Lidé procitají a staví se na nohy; ty jsi je zdvihlo. Jejich ruce vzdávají chválu tvému zjevení. Celý svět vykonává svou práci (...) Tvé paprsky vyživují všechna pole; pokud budeš svítit, budou žíti a porostou pro tebe. Ty tvoříš roční počasí, abys životem obdařovalo, co jsi stvořilo...
Učenci přišli i s tezí, že Ježíš Kristus původně byl sluneční bůh a dvanáct apoštolů znamení zvěrokruhu; podobně u nás kult svatého Václava byl verze uctívání lunárního božstva.
Před více než třemi tisíciletími faraon Amenhotep IV., který si později změnil jméno na Achnaton, což znamená Prospěšný Atonovi, tj. bohu Slunce, složil tento hymnus na oslavu slunce. Vyjadřuje v něm radost z pozemského života a vděčnost za všechen život.
3 měsíce za 19 Kč
- Investigativa od zkušených reportérů
- Expertní analýzy a komentáře
- Sport, který jde do hloubky