Boj s klimatem nesmí zastínit boj s chudobou. Rozvojová pomoc potřebuje změnit priority

Životní úroveň lidí se za posledních 75 let zvýšila dosud nevídaným způsobem. V posledním desetiletí však značná část tohoto pokroku stagnovala. Stalo se tak přesně v době, kdy bohatá část světa zaměřila svou pozornost na změnu klimatu. To není náhoda a je potřeba to změnit.

Vezměme si například extrémní chudobu, která se dlouhodobě definuje jako život s méně než jedním dolarem na den. V roce 1950 žila v takové chudobě více než polovina lidstva. Dnes činí tento podíl 7,6 %, což je nejnižší hodnota, jaká kdy byla zaznamenána. Průměrná délka školní docházky se prakticky ztrojnásobila, a to konkrétně z 3,2 roku na téměř 9 let. Dnes má také mnohem víc lidí přístup k elektřině. To samozřejmě neznamená, že by všechny problémy vymizely, ale ten pokrok je ohromující.

Odolnost je nedílnou součástí rozvoje – nikoliv solární elektrárny, které zvyšují ceny elektřiny a zpomalují industrializaci

Nyní se však tempo rozvoje téměř zastavilo. Po necelých dvou stoletích klesající chudoby se počet chudých lidí od roku 2016 vůbec nezměnil. Podle Světové banky je globální pokrok nejpomalejší od roku 1950.

Přeceňování boje s klimatem

Těch příčin je několik, avšak jedna z nich nápadně vyčnívá. V roce 2016 svět upustil od Rozvojových cílů tisíciletí, což byl krátký seznam povětšinou účinných a přesně cílených plánů, jak snížit chudobu, nemocnost, úmrtnost matek a dětí při porodu a zajistit, aby každé dítě chodilo do školy. Na jejich místo nastoupily Cíle udržitelného rozvoje, a právě tehdy začala posedlost bohatého světa klimatickými změnami.

V žádné jiné oblasti není tato posedlost tak patrná jako v rozvojové pomoci. Přestože hlavním účelem je podporovat rozvoj, stále více peněz se vynakládá na boj s klimatem. Na něj dává bohatá část světa 49 miliard dolarů, tedy téměř čtvrtinu všech financí určených na rozvojovou pomoc. Z mezinárodních rozvojových bank jde na boj s klimatem polovina všech jejich prostředků, což představuje zhruba 103 miliard dolarů pro země s nízkými a středními příjmy.

Změny klimatu nám jídlo ze stolu neberou. Potravin je dost a jejich cena téměř na historickém minimu

Skoro to vypadá, že rozvojové agentury a banky samy sebe přesvědčily, že chudí lidé jsou zranitelnější vůči klimatickým změnám, tudíž je pro ně klimatická politika zásadní. To je sice lákavá myšlenka, ale zcela mylná. Chudí lidé jsou zranitelní vůči všemu – nemocem, hladu, nefunkční infrastruktuře i ekonomickým výkyvům. Nejdůležitější otázkou je, zda je klimatická politika tím nejlepším způsobem, jak jim pomoct. Při bližším zkoumání totiž obvykle jednoznačně vítězí rozvoj.

Trvalý hospodářský růst je nejspolehlivějším ukazatelem schopnosti země odolávat klimatickým vlivům. Nárůst hrubého domácího produktu na obyvatele o 10 % může snížit počet lidí nejvíce ohrožených klimatickými změnami o 100 milionů. Prosperita je zkrátka tou nejlepší strategií pro adaptaci na změnu klimatu. Třeba hurikán na Haiti si vyžádá stovky mrtvých, ale stejná bouře je pro bohatou Floridu jen mírnou nepříjemností. Odolnost je nedílnou součástí rozvoje – nikoliv solární elektrárny, které zvyšují ceny elektřiny a zpomalují industrializaci.

Prachobyčejné pokrytectví

Jádrem problému jsou náklady obětované příležitosti. Každý dolar vynaložený na dotace solárních panelů nebo na evidenci uhlíkových emisí je dolar, který nelze vynaložit na školy, péči o matky nebo čistou vodu. Kodaňský konsensus provedl studii, na jejíž přípravě se podílelo více než sto ekonomů a několik nositelů Nobelovy ceny, a porovnal v ní návratnost těchto investic. Investice do výživy, zdravotnictví a vzdělávání představují společenský přínos v rozmezí 40 až 110 dolarů na každý vynaložený dolar. Investice do zmírňování dopadů klimatických změn (snižování emisí v chudých zemích) často přinášejí mnohem menší návratnost.

Přínosy každého přístupu jsou přitom zcela zřejmé. Za dva a půl dolaru může těhotná žena získat doplňky stravy s mikroživinami, které u jejího dítěte zabrání zakrnění a celoživotnímu poškození kognitivních funkcí, což představuje dlouhodobý přínos ve výši téměř sto dolarů. Rozšíření diagnostiky a léčby tuberkulózy a malárie, které stále zabíjejí více než milion lidí ročně, přináší návratnost více než 45 dolarů na každý investovaný dolar.

Ebola? Kdepak, problém je prý klima. WHO operuje se zavádějícími statistikami

Nejvýraznější paradox najdeme v oblasti energetiky. Většina afrických zemí spotřebuje na osobu méně elektřiny než jediná lednička v západní domácnosti. Bohatý svět vybudoval své bohatství na levných a spolehlivých fosilních palivech, která stále pokrývají více než 80 % celosvětové energetické spotřeby. Přesto většina rozvojových agentur z bohatých zemí a většina rozvojových bank nyní odmítá financovat nové projekty využívající fosilní paliva v chudých zemích.

Třeba Německo od roku 2002 vynaložilo na energetickou transformaci více než 700 miliard eur. Ceny elektřiny se od té doby více než zdvojnásobily a tamní ekonomika je stále z téměř čtyř pětin závislá na fosilních palivech. Požadovat po afrických zemích, aby dosáhly toho, čeho nedosáhne ani Německo – a to s pouhým zlomkem zdrojů – nelze považovat za vůdčí roli v boji proti změně klimatu. Je to prachobyčejné pokrytectví.

Stačí i miliardy dolarů

Nic z toho ovšem neznamená, že bychom se změnou klimatu neměli vůbec zabývat. Naopak, adaptace i ekologické inovace přináší značné výhody.

Co by vlády měly v zájmu lidstva udělat jako první. Tucet opatření s fenomenální návratností

Jde jen o to, aby se rozvojové organizace z bohatých zemí přestaly upínat na klimatické otázky. Jako mustr by jim mohla posloužit oficiální analýza Norska, kde skupina odborníků doporučila vládě oddělit financování klimatických opatření a dalších globálních veřejných statků od rozpočtu na rozvoj. Tímto způsobem totiž prostředky určené pro nejchudší obyvatele světa skutečně pomůžou tam, kde je třeba.

Většina lidstva je stále relativně chudá. Chce-li bohatý svět doopravdy pomoci, stačí mu k tomu miliardy dolarů na vyřešení naléhavých problémů. Teprve pak může utrácet biliony za snižování teploty, které se beztak projeví až za sto let. Ono je vcelku příznačné, že Afričané v nedávném průzkumu Afrobarometer zařadili změnu klimatu na 31. místo z 34 priorit. Měli bychom se znovu zaměřit na chytrou a přesně cílenou rozvojovou pomoc, díky které se svět za posledních 75 let změnil k lepšímu. To znamená dát přednost těm nejlepším rozvojovým politikám.

Indermit Gill je bývalý hlavní ekonom Světové banky, Bjorn Lomborg je prezidentem Kodaňského konsensu.