Bára Basiková: Hezká slova se k vám vracejí - Novinky
Trailer Bára BasikováVideo: Falcon
„Nečekejte hvězdu, jsem hlavně máma,“ tak se dá shrnout životní motto Báry Basikové. Je vám s ní dobře od první chvíle, co ji potkáte. Jednoduše proto, že je úplně normální, bezprostřední a milá ženská. Padesát let jejího života zmapovala v dokumentu další legenda a silná žena, režisérka Helena Třeštíková. Nazvala ho Bára Basiková. Světovou premiéru bude mít v pondělí v Karlových Varech. Obě na ní budou, jako umělkyně i kamarádky.
Reklama
Vaším prvním projektem s paní Třeštíkovou byl dokument Bára B.- live, který vznikal pět let na přelomu tisíciletí. Kam se posunula vaše novinka?
V podstatě jsme na předešlé navázaly. První dokument jsme dokončily v roce 2000, kolem premiéry českého muzikálu Johanka z Arku v pražském divadle Ta Fantastika. Plán byl: mít pětiletý, téměř šestiletý dokument.
S Helenou jsme ale zůstaly v kontaktu i potom. Vídaly jsme se, volaly si. Když se dozvěděla, že jsem potřetí vdaná, čekám dítě, navrhla pokračování natáčení. Říkala, že je neuvěřitelné, kam až se můj život zase posunul. V té době už měla za sebou produkční skupinu Negativ, která mohla projekt finančně podpořit a zaštítit.
MFF KV: Diváckou cenu Práva ovládli Češi. Formana a Mádla porazil Suchý
Dokument tvoří dvacet let archivních záběrů, třicet let se točilo. Řekla jste někdy ne?
Helena je ta nejempatičtější bytost, kterou znám, taktní, velmi ohleduplná a tolerantní. Nikomu jinému bych takový vstup do soukromí nedovolila. Vždy mi zavolala a optala se, co je nového. Natáčení jsme pak vtěsnaly do jednoho, dvou dnů, aby situace držela pohromadě. Naplánovaly jsme třeba, že zachytí koncert a to, jak vedu Theodora do školky.
Helena Třeštíková
Točilo se dlouho. Dá se pořízený materiál shrnout určitým číslem?
Jsou to stovky hodin, u podobných materiálů je tak zásadní střih. Filmu dává dynamiku, vychytává ze situací to podstatné. Což nutně nemusí odpovídat tomu, jak se nám určité věci původně zdály. S odstupem času naopak zarezonovaly jiné. Střihačka Adéla Špaljová (a také Jakub Hejna - pozn. red.) vypíchla pod Heleniným vedením zlomky z toho, co jsme natočily. Ve střižně strávila další desítky a desítky hodin.
Dokument zachycuje padesát let vašeho života. Které etapě se zpětně nejvíc divíte?
Není to o etapách, spíše o situacích. Koukám na záznamy z let, kdy jsem byla mladá a říkala jsem to, co jsem si tenkrát myslela. Snad každý je v tomhle věku nezkušený, nezralý… V dokumentu jsou tedy také blbé věci, které bych zpětně nejradši vystřihla. Jenže to by nebyl pravdivý, upřímný. Ze života taky nic nevystřihnete. Navíc jsou tam vyloženě krásné okamžiky. Miluji vzpomínky na dětství svých dětí. Díky Heleně mám na ně památku.
Reklama
Máte chuť při sledování snímku tu Báru spíš pohladit, anebo jí vynadat?
Mockrát jsem ji chtěla obejmout. Hlavně tehdy, když prožívá trápení a trauma. Ocitá se ve stavu, že si myslí, že nikdy nebude líp. Řekla bych jí, že život není o bolesti, že zavřete jedny dveře a druhé se otevřou. Kdybych mohla do té doby vstoupit, řeknu: vydrž, přijde něco krásného. Napadá mě, diváci vše uvidí, rozvod s druhým mužem (Jaromír Pizinger, manželství 1998-2006). Byla jsem na dně.
Barbara „Bára“ Basiková, česká zpěvačka populární hudby
Dva roky nato jsem jezdila s miminkem v kočárku a cítila neskutečné štěstí, radost, až bych to nazvala vítězstvím. Byla jsem pyšná, že jsem to zvládla, že jsem dokázala jít dál. Byla jsem potřetí vdaná, milovaná, milovala jsem muže (Petr Polák, manželství 2008-2018). A o tom životě je, ne? Jednou jste dole, jednou nahoře.
K tomu „dole“ patří dětství. Máma v dětech, jak jste taky vzpomínala, smysl života neviděla. Kdo vás doma vedl ke zpěvu?
Dědeček z matčiny strany, velký fanda do hudby, který sám hezky zpíval. Hudební talent ve mně objevil, když mi byly tři, čtyři roky a pořád jsem si něco zpívala… Táta, uznávaný výtvarník, byl nejdřív trochu zklamaný, že nebudu po něm, výtvarnice, ale já k tomu vlohy nezdědila. Nepovedlo se to ani mému bratrovi. Ale z rodičů to byl právě táta, jenž měl z mého muzicírování vždycky radost. Chtěl, aby byly jeho děti šťastné, dělaly to, co je baví.
Pamatujete si ještě na první koncert?
Byly mi čtyři a vystupovala jsem s Kühnovým dětským sborem, kam mě zavedl děda, na pódiu pražského Rudolfina a zpívala jsem s ostatními lidovky. Na tuhle dobu vzpomínám moc ráda. Skončila kolem mého dvanáctého roku, kdy jsem začala v lidušce studovat sólový zpěv.
Netajíte se tím, že sebevědomí jste nikdy moc neměla. Kdy se to zlomilo?
Sebevědomí, to je mé velké téma. Když se naši rozvedli, zůstala jsem s mámou. Náš složitý vztah začal už kolem mého početí. Jí bylo osmnáct. Chtěla se bavit, já byla omyl. K tomu, aby si mě nechala, ji přesvědčilo okolí, tak to vypadalo. Vychovávala nás křikem, když jsme s bratrem zlobili, přišel výprask. Jako dítě jsem byla nevzhledný balíček mindráků, s brýlemi, okousanými nehty. Necítila jsem se ničím zajímavá, natož hezká. Trvalo to, než mi došlo, že musím s tímhle zabojovat, posunout se dál. Muzika mi v mnohém zásadně pomohla.
Kdy jste si řekla: už si věřím?
Kolem padesátky jsem si mohla říct: už je to dobré. Do té doby mi se sebevědomím pomáhali lidé z branže, profesorka zpěvu. Opakovali, že mám výjimečný dar, že se nemám podceňovat, že se nesmím pořád obviňovat, až jsem to udělala. Nestalo se to ze dne na den, ale přišlo to. I mámě jsem odpustila. Vím, že mě měla ráda, jen po svém, neuměla to dát najevo.
Do Varů míří Dvě deci tuše, filmový portrét japanologa Petra Geislera
Vztahy se svými třemi dětmi jste budovala jinak. Prý byste jich měla i víc. Kolik?
Třeba pět? Je to tím, že mám holky dvojčata. Vyrůstaly spolu, mají se velmi rády, ale měla jsem to tzv. najednou. Theodor se narodil, když jim bylo sedmnáct. Po něm jsem chtěla ještě jedno děťátko, jen jsem si uvědomovala, kolik mi je… Nerouhám se. Tři děti jsou skvělé číslo. Mám to obecně v životě tak, že mateřství je nejvyšší hodnota. Jenže. Srdce žilo tím, že jsem máma, mozek věděl, že jsem živitelka rodiny. Cítila jsem odpovědnost, chovala se podle toho.
Reklama
To musí být vyčerpávající. Kolikrát jste chtěla z tohohle modelu vystoupit?
Přicházelo to, nebudu lhát. Hlavně ve chvílích, kdy mi vadilo, že nejsem s dětmi tolik, jak bych si představovala. Zpětně i lituji. Každá chvilka, kterou s dítětem nejste, zmizí. Nenahradí ji ani skvělý koncert, ani odborná cena, ani vyprodaná Lucerna… Nakonec to ale vyšlo. S dětmi máme krásný vztah. Fungují, mají krásné povahy, dokázaly se uplatnit v životě.
Dáte podobně vytíženým ženám návod, jak vybalancovat kariéru a rodinu?
Chcete radu? Já ji nemám. V našem případě pomohlo, že jsem vždy vydělala peníze. Měla jsem díky nim i paní na úklid, já jsem mohla vzít místo něj holky na výlet, do divadélka a na výstavu. Ve svém volnu jsem neznala nic jiného než hudbu a děti. Neměla jsem prostor na kamarádky, čtení knížek, relax. Jela jsem naplno na trase práce a výchova. Vyhovovalo mi to.
Vydaly se děti ve vašich uměleckých stopách?
Jedna dcera překrásně zpívá. S kamarády muzikanty mají kapelu, občas pro rodinu a kámoše, příbuzné udělají koncert. Živit se muzikou ale nechce. Odmala totiž vnímala odvrácenou tvář mé kariéry: nedostatek času, nesmysly psané bulvárem, anebo to, že vás cizí lidé poznávají. Měla jasno v tom, že nechce obětovat soukromí práci. Jisté však je, že by zpěvačka byla dobrá. Pro mě je přesto důležitější, že dělá to, co ji baví, v čem vidí smysl a že je šťastná.
Bára Basiková
Showbyznys není pro každého, v tom se shodneme. Vy jste zažila dějinné zlomy. Existovaly pro vás, umělce, nějaké zlaté časy?
Jsem ráda, že jsem zažila oba režimy, socialismus a kapitalismus. Zocelilo a vychovalo mě to. Myslím si, že jsem díky tomu pokorná, skromná. Umím si vážit maličkostí. V osmdesátkách byly hranice zavřené, ovšem mně se velice dařilo. A že nebyly vysoké honoráře? To jsem moc neřešila. Vystupovala jsem s výbornými kapelami, Stromboli (Michal Pavlíček) a Precedens (Martin Němec). Sametovou revolucí jsme se prozpívali do devadesátek. S nimi přišly peníze.
Ale také tlak na osobní zodpovědnost, dravý kapitalismus.
S tím jsme se museli každý popasovat. Za socialismu nás řídila organizace, Pražské kulturní středisko či Pragokoncert. Honoráře jsme dostávali podle tabulek, hodně se zdaňovaly. Revoluce s sebou přinesla volný trh, muzikály. Tuhle éru začal Ježíš (Jesus Christ Superstar, 1994-1998). Peněz bylo najednou rozhodně víc, to už jsem zase řešila financování rodiny.
Ještě zpět k tvorbě. S dokumentem Bára Basiková vychází cédéčko. To byl váš nápad?
Ne, přišli s tím lidé z Negativu a Helena. Souhlasila jsem, jak jinak. Hezky vyprávění doplní. Diváci si mohou domů po projekci cosi odnést. Ve výběru jsou písně z dokumentu.
A jak vůbec vypadal jeho schvalovací proces uvnitř vaší rodiny?
Pro nikoho nebyl překvapením, řekla bych. Je to tím, že mě Helena vždy zvala do střižny. Věděla jsem, co chystá. Práva veta jsem tak nikdy nevyužila. Jednou jsem jí dala slovo, že budeme točit tak, jak život běží. Navíc ona svým přístupem, tím, jak z něj udělala kultivovaný filmařský klenot, v němž není nic zbytečné, hluché a vulgární, vám prostor pro „ne“ nedá. Samozřejmě, že v něm vypadám občas ošklivě, jsem nenalíčená, nešťastná, to k životu patří. Stejně jako to, že se nikdo nelíbí všem.
A děti dokument schválily?
Dcery k němu taky výtky neměly. Jen jsme předem řešily záběry typu: nahota dětí ve vaně. Svět se za desítky let od jejich narození posunul a ony by si nepřály být podobně vidět. Jelikož tam nic ani nebylo, film shrnuly: takhle jsme žily. A syn? Ten se viděl od narození až do současnosti. Vše okomentoval, že byl jako malý dost hajzlík, že se zpětně omlouvá. Taky zjistil, že jsem byla dost slavná zpěvačka.
On to nevěděl?
Je zcela v pořádku, že ho zajímají úplně jiné věci než kariéra jeho mámy. Jen v něm snímek zarezonoval, vysekl mi poklonu, obdiv, a mě to, jak jinak, potěšilo.
Reklama
Sledovat podobně svůj život musí být emočně náročné. Plakala jste někdy?
Opakovaně, už jsem ho viděla víckrát. Byly to taky slzy smíchu, dojetí. Zase se vracím ke třetímu manželovi, s nímž si nyní rozumím jako nikdy předtím. Od rozvodu máme střídavou péči o syna. Kluci táty potřebují. V našem případě tenhle rodičovský model funguje, za což jsem mu vděčná. Rány se zahojily. Zůstal nám milovaný syn a přátelství. Tohle mě dojímá.
Staronoví interpreti muzikálu Ježíš před novináři. Bára Basiková ukazuje klíč od své šatny vybavené i pro očekávané miminko.
Co láska? V dokumentu zazní také to, že jste se ji pokusila najít na seznamce. Vyšlo to?
Zatím čekám. A ano, zkusila jsem on-line seznamku. Psala si tak se šesti muži. Jenže, jak to hezky říct, odradilo mě to, že většinou neuměli psát bez chyb, jejich fotografie neseděly s realitou. Nechci působit snobsky, ale už písemný projev vám o druhém cosi řekne. Tak jsem tuhle cestu k lásce vzdala. I proto, že lidé mimo šoubyznys o něm mají zkreslené představy.
Myslí si, že (si) jenom „hrajeme“, že je všechno kolem nás zalité sluncem. Vidí „slávu“ bez problémů. Myslí si, že žijeme v přepychu, blahobytu, leckteří dodají slovo: nezaslouženě.
Jak byste šoubyznys popsala líp?
Je to spousta práce, zkoušení, učení se, natáčení, cestování. D1 znám za čtyřicet let nazpaměť. K mé branži patří noční návraty domů za jakéhokoli počasí. Odzpíváte v Ostravě, v zimě, už sněží, vy máte být v šest ráno v Praze, v rádiu. Ale pozor, nestěžuji si. Jsem srozuměna s tím, co dělám, baví mě to. Jen taky vím, že spousta lidí by tohle dělat nechtělo.
Za ta desetiletí se váš běžný den musel kamsi posunout. Jak vypadá ten současný?
Základ: učení se textům, zkoušky, natáčení desek, v televizi, v rozhlase…, zůstal v mé práci stejný. Zásadně do ní ovšem promluvily technologie. K novinkám patří sociální sítě, mimo jiné Instagram. Mají je všichni umělci, ale strašně mi lezou na nervy, obtěžují mě. Tak tam aspoň dávám to, co mě baví, práci. Mou fotku ve spodním prádle tam nenajdete. Tomuhle vůbec nerozumím. Je to určitě tím, že jsem vyrostla v době, kdy nebyl ani internet.
Velkým tématem nového dokumentu je vaše samota. Máte ji ráda, anebo nerada?
Samotu mám odmalinka ráda. Byla jsem fakt divné dítě. Někam jsem si vždy zalezla, čmárala si, psala, přemýšlela jsem tam o svých věcech. Tahle potřeba mi zůstala. Ráda přemýšlím o svých chybách. K životu potřebuji sebereflexi.
Kdybyste měla na konec v několika slovech shrnout svou osobu, jak budou znít?
Jsem praštěná, trochu hysterka, velmi kamarádská, empatická. Myslím si, že jsem hodně přející, sdílná, mám radost z úspěchů ostatních. Ráda za nimi přijdu a řeknu: to bylo skvělé. Nebo jim to po představení napíšu. Je dobré jiné chválit, ocenit jejich úsilí… Taky vím, že se chovám jinak, než bych ve svém věku měla. Řádím na koncertech, jsem ráda s výrazně mladšími lidmi. Říkám věci tak, jak je cítím. Občas mluvím rychleji, než přemýšlím. To je moje povaha, to jsem já.
A kdo chválí vás?
Hodně lidí. Dostávám jejich reakce po koncertech, po představeních. Utvrzují mě v tom, že se něco povedlo. Ostatně, měli bychom se všichni víc chválit. Každé hezké slovo vyvolá dobré pocity, hezká slova se k vám vracejí.
+14
RECENZE: Není pochyb. Ježíš je Střihavka, Máří Basiková a Jidáš Bárta. Napořád
Bára Basiková: Zpěvačky by měly umět odcházet s noblesou
Výběr článků
Reklama