Byli by u vesla i bez „sametu“? Ta otázka žije i po 37 letech, ba víc než dříve
Je státní svátek, který chápe a oceňuje snad každý. To není jako Den české státnosti 28. září, který jen ukazuje náš výklad svatého Václava. Nebo Den obnovy samostatného českého státu 1. ledna, což byla technikálie v rámci dělení Československa. 17. listopad je zcela jasný, ač se týká dvou událostí. Té z roku 1939, kdy nacisté zavřeli české vysoké školy a popravili studentské vůdce. A hlavně té z roku 1989, kdy padla komunistická totalita.
Už proto nemá podléhat inflaci. Ať proti jakékoliv české vládě protestuje kdokoliv, neměl by z toho dělat další 17. listopad. Nikdo soudný nemůže tvrdit, že dnes jde o něco jako zrušení ústavního zakotvení vedoucí role KSČ. Nemůže říkat, že mu jde o svobodné volby (ty máme od roku 1990 bez ohledu na střídání vlád). A už vůbec nemůže tvrdit, že protivládními protesty něco riskuje.
Národní třída 17. listopadu ožije. Slavit se ale bude po celé republice
Ale mají to tak jasně zakotvené i lidé, kteří se narodili až po roce 2000? Kteří na demonstrace rádi chodí, podobně jako jejich vrstevníci v 80. letech? Těžko říci. To není otázka politická, ale spíš společenská, psychologická, ba snad i evoluční.
Dlouhý: Nestydím se za to
Něco se ale mění tam, kde by to pamětníci „sametu“ až tak moc nečekali. Pro ilustraci dodám osobně laděnou historku.
V 90. letech jsem působil v týdeníku Respekt. Seděl jsem v místnosti s kamarádem a kolegou Janem Macháčkem. Na jaře 1993 šel Honza dělat rozhovor s ministrem průmyslu Vladimírem Dlouhým (ODA), bývalým členem KSČ. A předem váhal, zda mu má položit otázku: „Říká se o vás, že byste se stal ministrem, i kdyby nebylo 17. listopadu 1989.“
Ta otázka nebyla „popravčí“. Nesugerovala, že Dlouhý mířil do Jakešova establishmentu z kariérismu. Odrážela možnost, že nějaká parta v KSČ rozjede „perestrojku“ po ruském vzoru a dá mu nabídku. A Macháček váhal, neboť si myslel, že i takto formulovaná otázka Dlouhého vytočí nebo urazí.
Když se z rozhovoru vrátil, měl oči navrch hlavy a říkal: „Člověče, myslel jsem si, že mě s tou otázkou vyrazí. Ale vzal to vážně a naznačil, že ano.“ Rozhovor pak vyšel tištěný s titulkem Naše ambice byly trestuhodné. Dlouhý v něm otevřeně líčil, jak s Karlem Dybou v Prognostickém ústavu o možné nabídce přemýšleli. A končil větou: „Vůbec se nestydím za to, že jsem o těchto věcech uvažoval.“
Pryč s nenáviděným Babišem a celou vládou! Moci se chápe spasitel Mikuláš Minář
Od toho rozhovoru uplynulo 33 let. Mnozí si tehdy mysleli, že podobné otázky a úvahy budou vyřešené během krátké doby, cynicky řečeno i biologickou cestou. Ale jak vidíme, vyřešené nejsou ani 37 let po „sametu“. I dnes jsou ministři (premiéři, prezidenti, šéfové Ústavního soudu), kteří působili v KSČ a do vysokých pozic se mohli dostat, i kdyby 17. listopadu 1989 nebylo. Lze jen dodat, že k tomu neměli tak blízko jako Vladimír Dlouhý z pozice náměstka v Prognostickém ústavu.
Rozdíl je jistě ve společenské atmosféře. Ta byla v 90. letech volnější, liberálnější a pro běžné vtípky (“říká se o vás, že byste se stal ministrem, i kdyby 17. listopadu nebylo“) se politici tak neuráželi jako dnes. Západním novinářům jsme normalizační dobu přibližovali jinou historkou s Vladimírem Dlouhým: „Víte, proč vlastně vstoupil do KSČ? No přece proto, aby mohl postgraduálně studovat na Katolické univerzitě v belgické Lovani.“
Dlouhý tam samozřejmě nestudoval bohosloví, ale svůj ekonomický obor, název té univerzity je tradiční z 16. století. Jenže byla to taková ukázka absurdní reality (i absurdního humoru) normalizace, jakou jsme si nemohli nechat ujít.
Liberál: kořen všeho zla
Dnešek, i když je právě 17. listopad, je s tím nesouměřitelný. Uvolněnost i liberální atmosféru nahrazuje jakobínská (puritánská, komsomolská, svazácká, další si doplňte sami) přísnost.
Babiš odletěl za Netanjahuem. Před ním se vynořil další vnitropolitický skandál
Výraz liberalismus se rozpustil v inflaci slov a jejich významů. V chaosu, kdy se progresivisté k liberalismu hlásí, neboť to hezky zní, ač jejich zápas za „liberální demokracii“ připomíná bývalou „vedoucí roli strany a vědeckého světového názoru“.
Přes veškeré české skuhrání jsme na tom společensky lépe než Polsko, kde premiér Donald Tusk definuje „bojující demokracii“. Ta je prý nezbytná po vládě populistů (rozuměj po vládě strany Právo a spravedlnost). S tím, že v mimořádné situaci „obnovy právního státu“ se nelze „vždy přesně držet litery zákona“.
Ta barikáda funguje i naopak. Stále víc lidí říká „libtard“ místo liberál. Andrej Babiš vyhrává volby i proto, že se pasoval na beranidlo proti liberalismu. Nejen proti šíleným wokům, ale proti liberalismu jako ideji včetně její staleté tradice, u nás zosobněné Karlem Havlíčkem Borovským.
Kdyby tu byla uvolněná atmosféra 90. let, našinec by se rád zeptal ministra Karla Havlíčka (ANO), zda se nepřejmenuje, aby tolik nečpěl liberalismem svého jmenovce. Nevíme ale, zda by ministr s tazatelem vyběhl, či zda by to vzal vážně jako před 33 lety Vladimír Dlouhý.
I takové věci člověka napadají, když máme 17. listopad.