Voice of Freedom Повна версія

Co se mi líbí na Letné, i když by mne tam nedostali ani párem volů

· Main news

Když Chlívek z útulnosti domácí pracovny sleduje některé výkřiky z nedělní demonstrace na pražské Letenské pláni, tuhne mu krev v žilách a zároveň se ježí chlupy hrůzou: Mají ti lidé vůbec mozek v hlavě? Jak by mohla změna způsobu placení veřejných médií zničit naši svobodu? Jak může vůbec někdo srovnávat rok 2026 s rokem 1989? Vidí si některé hysterické herečky vůbec do úst?

Ne, tahle akce svým směšným patosem, snahou zvrátit výsledky voleb a absurdními paralelami je posledním místem, kde by mohl trávit nedělní odpoledne.

Pak si otevře mobil, jenž je plný fotek spokojených, normálních a veselých lidí, kteří si i ve studeném počasí užívají nádherný happening. Fotky, komentáře i rozhovory s demonstranty vytvářejí absolutně jiný dojem než některá plamenná, podle Chlívku až nesnášenlivá slova z tribuny. Akce připomíná napůl přátelské bakchanálie, napůl velkolepou mši na oslavu Svobody. Kdo by mohl odmítnout?

Chlívek

Chlívek je autorský podčárník, vycházející v Lidových novinách od roku 2010, který najdete každý týden i na těchto stránkách. Jeho autor Petr Kamberský v hybridním mixu er-formy a ich-formy popisuje své myšlenky slovy, které se nehodí pro korektní redakční komentář.

Z televize to vypadá, že parta poněkud hypersenzitivních nepřátel vlády zuřivě demonstruje proti výsledkům voleb i vládním skutkům.

Z místa se pak zdá, že statisíce lidí, které cítí ohrožení principů, jež považují za důležité, se vydaly pokojně a vlastně velmi opatrně ty „principy“ hájit.

Neslučitelné dojmy, neslučitelné obrázky, neslučitelné interpretace.

Chlívek trochu naivně doufá, že jsou neslučitelné jen zdánlivě.

Chlívek má tu kliku, že není dost starý – tedy jako velká část těch, kteří se demonstrace na Letné v památném roce 1989 zúčastnili, ale již opustili tento svět. Není ani dost mladý, aby to pro něj byla maturitní otázka z moderních českých dějin. Mimochodem, byla tehdy 25. listopadu hnusná zima, žádné slunko jako tuto neděli.

Ale pamatuje si jedno: tehdejší akce byla z pohledu aktérů radostná, svobodná, plná síly a důvěry v budoucnost.

Přesto byla lidmi, kteří ji sledovali jen z televize či rozhlasu, považována za agresivní, děsivou až nebezpečnou. Dokonce mimořádně otevřený muž, tajný kněz a pozdější biskup Václav Malý, jenž celou akci moderoval, byl následně na dlouhé měsíce Občanským fórem (tehdy hlavní, zastřešující institucí všech revolučních sil) odstaven z veřejného života. Veřejností byl viněn za „vyhrocenou“ a „konfrontační“ podobu té největší demonstrace, která společně s generální stávkou pomohla odstavit komanče od moci.

Byli jste 15. listopadu 2026 demonstrovat na Letné?

Zopakujme: mimořádně chápavý a laskavý kněz byl odsunut do neviditelnosti, protože televizní diváci (jichž byla většina) vnímali klíčovou demonstraci na Letenské pláni úplně jinak než její samotní účastníci.

Rozdíly mezi „prožitkem“ a „sledováním“

Chlívek si proto dovolí několik zcela svévolných zobecnění, která nemají žádnou oporu v tvrdých datech, jen v osobní zkušenosti a intuici. Zkušenosti, která se snaží překlenout rozdíl mezi „prožitkem“ a „sledováním“.

Zobecnění první: televize neukazuje realitu. Skutečný obrázek „na bojišti“ je úplně jiný než záběry televizních kamer, výkřiky radikálních řečníků neodpovídají pocitům demonstrantů.

Co vypadá z pohledu televizních kamer jako nenávist a rozeštvávání, je na místě něco jako všemi přijímaná a chápaná nadsázka. Stejně jako „rozhodčí je mrkev“ na fotbale neznamená, že fanoušci chtějí nastrouhat sudího do salátu, skandování „Babiše do koše“ neznamená, že všichni demonstrující popírají výsledky voleb. A zatímco výkřiky „Demisi, demisi“ v listopadu 1989 mysleli všichni smrtelně vážně, v roce 2026 je to pro část demonstrantů spíše jen folklor, k němuž se na happeningu nejde k většině nepřidat.

Zobecnění druhé: nenásilná demonstrace má hodnotu sama o sobě. Nemalá část společnosti má pocit, že „něco“ jí drahé je ohroženo a hodlá to bránit: televizi, svobodu, pluralitu. Chlívek se může třikrát vysmát, že ČT mluví za pouhou třetinu společnosti a zbytek její vidění světa nesdílí. Že i kdyby byla televize totálně zestátněna jako v časech Berlusconiho v Itálii nebo v časech Donalda Tuska v Polsku, svoboda jako taková v Česku (Itálii, Polsku) nijak nezmizí, stejně tak svoboda projevu a vyjadřování. Může se vysmát i spojování zcela nesouvisejících témat, jako jsou financování televize a výdajů na obranu, pevného času hlasování a kompetence ministrů obrany či kultury. Samotný fakt, že někdo vyjde z bytu a zkouší prosazovat svůj politický názor veřejným shromážděním, je dobrý. Ostatně, přesně za to jsme před sedmatřiceti lety do úmoru demonstrovali.

Pryč s nenáviděným Babišem a celou vládou! Moci se chápe spasitel Mikuláš Minář

Zobecnění třetí: samet aneb žádné násilí. Ano, Tomio Okamura je sice obyčejný obchodník s politickou mocí, fakticky přitom funguje jako pátá kolona Vladimira Putina v České republice – a přesto po jeho domě nehodil nikdo ani jedinou dlažební kostku, i když všichni velmi dobře vědí, kde sídlí. Výkřiky některých přepjatých herců a hereček Chlívku připadají za hranou až plné nenávisti, ale žádný dav se nehrne na parlament ani třeba na centrálu ANO na Chodově. Za celých čtrnáct dnů, pokud víme, vyletěla do vzduchu jen jedna jediná dlažební kostka, a ta netrefila nic a nikoho. Policie i hasiči si dávají v klidu šlofíka a jediný problém je, jak usměrnit eskalátory na pražské Hradčanské stanici a jak zabránit autům, aby nevjela do demonstrantů.

Zdá se vám to málo? Mnohem menší počty nahněvaných dokázaly ve Francii, Belgii, Španělsku či Německu napáchat mnohařádově větší rotyku.

Jinak řečeno: přeme se o to, zda menšina fanoušků České televize nenutí většinu tuto televizi skrze poplatky platit, nebo zda vláda poměrně bezskrupulózními způsoby (4:36) neprosazuje svou vyhraněnou politiku. Přeme se o tom, zda jsou Český rozhlas a Česká televize hlásnou troubou liberálního progresivismu, nebo zda jsou důležitou součástí veřejného informačního prostoru a veřejné debaty. Přeme se o tom, zda a jak reflektovat zájmy a potřeby čtyř set tisíc demonstrantů a zda a jak vnímat názor čtvrtiny populace, která podle průzkumu samotné České televize žádná veřejnoprávní média nechce.

Ty debaty mají jedno společné: prosadit svůj názor a ten druhý zašlapat do země.

Přijmeme „ty druhé“?

Chlívek namítá: nelze konečně ty rozdílné názory přijmout jako fakt? Vzít jako legitimní, že někdo televizi nechce, a jiný za ní chce platit? Že někomu jsou přepjatý patos a paralely s rokem 1989 tak trapné, že se stydí za každého demonstranta – a že je stejně tak legitimní skandovat „Demisi, demisi“ v přesvědčení, že kvůli svobodě je třeba trochu mrznout?

Babiš by měl zpozornět. Stovky tisíc lidí na Letné, to se nedá okecat

Nešlo by konečně „ty druhé“ přijmout jako spoluobčany s jiným politickým názorem, nikoli jako „úchylné sluníčkáře“ či „proruské šváby“? Navzdory pochopení pro aktéry demonstrace se Chlívek obává, že Letná 2026 přispívá spíše k polarizaci, než k pochopení toho, že jiný pohled na svět je jiný pohled na svět, nikoli morální zločin. Protože pokud tohle nedokážeme, bude to mít naše demokracie zatraceně těžké. A čím dál těžší.