Deset dnů na posudek? Z říše památkářů-supermanů. Památková péče může na novelu doplatit

Návrh skupiny poslanců z loňského prosince na vydání rozsáhlé novely stavebního zákona a současně na novelizaci souboru jiných zákonů, mezi nimi i památkového zákona, prochází legislativním procesem rychle a z úhlu pohledu předkladatelů asi spíš zdárně než naopak. Nedávno byl schválen ve Sněmovně. Nyní je na řadě Senát. Ten je povinen postavit se k návrhu tak či onak do 22. srpna.

Předmětem mého zájmu je předloha jako celek. Vyjádřím se však jen k jedné, zdánlivě dílčí stránce v rámci uvažovaných změn v památkovém zákoně. Týká se procesu projednávání záměrů obnovy včetně restaurování památek a záměrů úprav nemovitostí, které nejsou památkami, ale nalézají se v území památkové rezervace nebo památkové zóny.

Když nastane problém

Veřejnoprávní projednávání uvedených záměrů z hledisek památkové péče je dosud založeno na součinnosti správních úřadů s Národním památkovým ústavem. Zjednodušeně vyjádřeno, úřad, zpravidla obecní úřad obce s rozšířenou působností, krajský úřad nebo magistrát je fakticky povinen vyžádat si k žádosti vlastníka památky nebo vlastníka nemovitosti, která není památkou, ale nalézá se v památkovém území, písemné vyjádření Národního památkového ústavu.

Pokud toto vyjádření, což je znalecký posudek sui generis, obdrží do dvaceti dnů, teprve pak může vydat své rozhodnutí nebo závazné stanovisko. Má-li o záměru rozhodnout stavební úřad, závazné stanovisko mu slouží jako podklad rozhodnutí.

Nová zákonodárná iniciativa v památkové péči je plná otazníků. Důležitá je obnova veřejné debaty

Zákonodárce dosud vycházel z teze, že úřad nedokáže obsáhnout zcela sám problematiku uchování a obnovy památkového fondu. Proto má, vlastně musí spolupracovat s Národním památkovým ústavem, jenž je zřizován státem mimo jiné právě proto, aby bezplatně poskytoval odbornou pomoc úřadům, vlastníkům památkového fondu, samosprávám, projektantům apod.

Takto zákonem upravená spolupráce mezi úřady a Národním památkovým ústavem není bez problémů. Ponechejme stranou sem tam sníženou průkaznost písemných vyjádření Národního památkového ústavu. Ponechejme stranou i námitku, rezonující zejména v akademických kruzích a související s nepochopením základů veřejné správy, že úřad nemusí vyjádření památkářů respektovat.

Ano, nemusí, a dokonce ani nesmí, pokud prokáže, že Národní památkový ústav posoudil záměr chybně nebo dokonce v rozporu s obecně závaznými předpisy, judikaturou nebo s praxí ustálenou v rámci metodického řízení systému památkové péče ministerstvem kultury.

Přemístění mostu má evropská pravidla. Úmluvu, která má sílu zákona

Problém nastává, když úřad neobdrží od památkářů vyjádření včas. Pak se může dostat do důkazní nouze, neboť v deseti dnech, které mu zbývají z pořádkové lhůty pro vydání rozhodnutí nebo závazného stanoviska, není vždy schopen opatřit si náhradní expertizu. Nastávají průtahy v řízení, popřípadě posuzování žádosti vlastníka jaksi intuitivně či rutinérsky, což může vést a obvykle také vede k chybám.

Pokud generální ředitelka Národního památkového ústavu v obdobné situaci veřejně reaguje na způsob my nic, my muzikanti, vždyť úřad mohl po marném uplynutí dvaceti dnů rozhodnout nebo vydat závazné stanovisko i bez nás, pak tím oslabuje jeden z důvodů existence organizace, v jejímž čele stojí.

Přes to přese všechno je Národní památkový ústav nejen podle litery zákona, ale i v každodenní realitě nezpochybnitelným hlavním garantem odbornosti památkové péče v České republice, odbornosti vnitřně mnohovrstevnaté, jakou si nelze osvojit jen studiem na vysoké škole nebo vědecko-výzkumnou činností (běžně rozšířený omyl), ale především dlouhodobou praxí uvnitř specializované a současně mezioborově rozkročené památkářské instituce s dlouhou tradicí a vysokou mírou veřejné prospěšnosti.

Vytěsnění na okraj systému

Aktuální návrh novelizace stavebního zákona a obdobně i památkového zákona nabízí pohled z vlastního zorného úhlu. Klade důraz na předvídatelnost a zejména rychlost správních procesů a na jejich zjednodušení různými prostředky po hmotněprávní, formální i institucionální stránce. Například v řízení o záměru obnovy, tedy i restaurování památek zkracuje Národnímu památkovému ústavu základní lhůtu pro poskytnutí písemného vyjádření na deset dnů.

Z procesního hlediska je to pochopitelné. Dostáváme se však do pomyslné říše památkářů – supermanů a superžen, pokud předpokládáme, že takto urychleně, nebo v mimořádné situaci do dvaceti dnů lze zpracovat znalecké dobrozdání ve složitém oboru, jakým je památková péče.

Nový zákon zrychlí stavby, říká vláda. Nahrává developerům, míní opozice

V řízení o záměrech úprav nemovitostí, které nejsou památkami, ale nalézají se v území památkové rezervace nebo památkové zóny, se podle návrhu novely památkového zákona počítá s odborným vyjádřením Národního památkového ústavu, ale již jen v poloze fakultativního, nikoliv obligatorního podkladu.

To vše navíc v kombinaci se zrušením ustanovení § 14 odst. 5 zákona, jímž je uloženo vlastníkům památkového fondu projednávat s Národním památkovým ústavem dokumentaci, například projekt v rozpracovanosti z hlediska splnění podmínek rozhodnutí nebo závazného stanoviska, pokud již existuje.

Jak se zdá, Národní památkový ústav má být vytěsněn na okraj systému památkové péče. Nevím proč. Je to snad míněno jako impuls pro přípravu nového památkového zákona náhradou za ten dnešní, notně chatrný, původem z roku 1987? Nemyslím, třebaže neznám do detailu souvislosti. A sotvakdo dokáže odhadnout všechny důsledky.