Rok 2026 ukazuje, že český stát již dávno není na prahu digitalizace, ale uprostřed ní. Portál občana, bankovní identita, elektronické recepty na užití české veřejné správy, digitální plné moci i stále širší nabídka online služeb jsou důkazem, že návrat k razítkům a nekonečným frontám na úřadech by byl krokem zpět.
Po nepovedené digitalizaci stavebního řízení (ještě za Fialovy vlády) stát navíc investuje značné finanční prostředky do modernizace svých informačních systémů. To je určitě správný směr, byť se místy spíše klopýtá, než běží dopředu. Právě nyní je však vhodná chvíle položit si otázku, která přesahuje oblast informačních technologií: digitalizujeme stát, nebo začínáme digitalizovat samotného občana?
Nezapomínat na menšinu
Rozdíl mezi oběma přístupy je podstatný. První rozšiřuje možnosti jednotlivce, druhý může jeho svobodu postupně omezovat. Demokratický (právní) stát má občanům nabízet nové nástroje, nikoli je (ne)nápadně nutit, aby přijali jediný správný způsob komunikace se státní mocí. Digitalizace je nepochybně dobrý sluha, neměla by se však stát neempatickým pánem.
Vítáte stále větší digitalizaci státu?
V uplynulých letech přibývalo oblastí, kde je elektronická komunikace se státem nejen preferována, ale fakticky se stává standardem. Většině lidí to vyhovuje. Pokud řádně funguje, šetří čas i peníze. Jenže právní stát se neposuzuje podle toho, jak se chová k většině, ale i podle toho, zda nezapomíná na menšinu.
Ne každý občan používá chytrý telefon, důvěřuje cloudovým službám nebo chce ukládat svůj osobní život výhradně do digitálního prostředí. A není důvod, aby za takové rozhodnutí nesl nějakou újmu. Právo na analogový způsob života sice v Listině základních práv a svobod nenajdeme, ale lze ho dovodit z obecnější zásady autonomie jednotlivce. Občan není jen klientem státu (jak někdy říkají především mladé političky), ale i nositelem práv a povinností.
Příběh digitalizace: Pro razítko ověřující razítko k ověření na druhou stranu republiky a osobně
Vedle komfortu nesmíme přehlížet ani bezpečnost. Kybernetické útoky na veřejné instituce, nemocnice či soukromé společnosti podílející se na kritické infrastruktuře, třeba vodárny, již dávno nejsou výjimkou. Každý centralizovaný digitální systém představuje nemalé riziko. Právě proto je rozumné zachovávat alternativní možnosti komunikace i placení. Nikoli jako projev nedůvěry vůči technologiím, ale jako tradiční pojistku odolnosti státu.
Možnost volby
Stejnou optikou je třeba nahlížet na hotovost. Debaty o digitálním euru i dalším omezování hotovostních plateb budou v Evropě nepochybně pokračovat. Elektronické platby jsou rychlé a pohodlné. Bylo by však chybou vytlačit bankovky a mince na okraj společnosti. Hotovost není symbolem zaostalosti, ale „značkou“ svobodné volby. Funguje, i když selžou servery, internet nebo platební terminály. Současně poskytuje občanům větší soukromí než bezhotovostní transakce, jejichž digitální stopa zůstává prakticky navždy.
Jsou staří digitálně diskriminovaní? Končící ombudsman Křeček nabídl zajímavé postřehy
Václav Klaus kdysi správně glosoval: „Úlohou státu není vychovávat občany k jednomu správnému způsobu života. Jeho úlohou je vytvářet podmínky, aby vedle sebe mohly existovat různé legitimní způsoby jednání.“ To platí i v tomto případě. Kdo chce používat výhradně digitální služby, ať tak činí. Kdo dává přednost osobní návštěvě úřadu nebo platbě bankovkou, nesmí být občanem druhé kategorie.
Skutečně moderní stát totiž nepoznáme podle počtu aplikací ani digitalizovaných formulářů, ale podle toho, zda i v době technologické revoluce dokáže chránit tradiční hodnoty právního státu: svobodu jednotlivce, pluralitu možností a přiměřenost zásahů veřejné moci. Technologie musí sloužit člověku, nikoli opačně. Ani v roce 2026 bychom na tuto zdánlivě samozřejmou zásadu neměli zapomínat.
