Rodinný dům není jen soubor místností a metrů čtverečních. Je zrcadlem rodiny, která v něm bude žít. Co dnes lidé od svého domu očekávají, co při jeho plánování nejčastěji podceňují a proč je někdy lepší pozemek vůbec nekoupit? O tom, jak se proměnilo rodinné bydlení a co všechno architekt při návrhu domu řeší, jsme hovořili s Jánem Stempelem.
Dům je pro nás jako dítě, nelze jej v žádné fázi odložit. Neopouštíme jej ani po dokončení. Zajímá nás, jak dům slouží a stárne. Tohle máte na webu svého ateliéru. Co si pod tím mám představit?
Nedávno jsme s majiteli námi navržených domů objeli za jedno odpoledne sedm z nich a prohlédli si je navzájem. Byl to náš nápad: Architekt se do svých domů vrací sám a pokaždé slyší tu jednu rodinu. Chtěli jsme, aby ti lidé viděli i ty ostatní. Sedm domácností, jedno odpoledne, majitel vždycky otevřel a pustil dovnitř lidi, které do té doby neznal. Večer, když jsme opouštěli poslední dům, si všichni tykali.
A co jste se z toho dozvěděl?
Že to nejlepší, co může architekt slyšet, mu klient neřekne po dokončení stavby, ale až když uvidí dům někoho jiného. Do té doby nemá s čím srovnávat. Každý z nich při té projížďce pochopil, že jeho dům je ušitý přesně jemu. Že k němu patří. To se ani slovy vysvětlit nedá.
Rodinné domy děláte celou praxi. Co na nich po těch letech pořád nezevšednělo?
Právě tohle. Do rodinného domu se dá vrátit. U velké stavby si nesednete s uživatelem ke stolu a nezeptáte se, jestli mu to s odstupem vyhovuje. Tady ano, a zpětná vazba je pro nás cennější než jakákoli cena nebo publikace.
Ján Stempel
- Je autorizovaný architekt České komory architektů se 40 lety praxe. Pochází ze Slovenska. Působí i jako vysokoškolský pedagog na Fakultě architektury ČVUT v Praze.
- Absolvoval na Fakultě architektury Technické Univerzity v Budapešti. V letech 1984–1991 pracoval v ateliéru SIAL v Liberci. Poté byl spolumajitelem architektonické kanceláře A.D.N.S. v Praze.
- Podílel se na mnoha projektech novostaveb a rekonstrukcí doma i v zahraničí. Nyní má vlastní architektonickou kancelář Stempel & Tesar.
- V roce 2014 byl na návrh Vědecké rady ČVUT v Praze jmenován profesorem pro obor architektura.
Změnil se za těch několik desítek let člověk, který si přijde pro dům na míru?
Požadavky na dům skoro ne. Zadání pro rodinu se dvěma dětmi vypadá dnes hodně podobně jako před patnácti lety, což lidi překvapuje. Změnilo se něco jiného: klient dnes přichází zahlcený. Má nesrovnatelně víc zdrojů inspirace než dřív a přinese si obrázky. Někdy jich je hodně a jsou zcela nesourodé.
S inspirací a obrázky přece pracujete rádi, ne?
Problém není si je prohlédnout. Problém je rozpoznat, co se na nich tomu člověku vlastně líbí. Nikoli co je na fotografii vidět, ale co za tím hledá. Někdy je to světlo, jindy materiál, jindy jen atmosféra místa, se kterou samotný dům na obrázku nemá společného vůbec nic. Vytáhnout to z něj bývá otázka několika sezení.
Je o vás známo, že vy si od klientů necháváte napsat na začátku takový sloh, co od nového domu očekávají, jak si ho představují. Proč nestačí, aby to řekli?
Protože co se řekne, to se dá vzít zpátky. Co se napíše, zůstane. Máme to pak černé na bílém jako důkaz i vodítko. Písemný úkol dostane na začátku každý člen domácnosti. Píše ho sám za sebe, odděleně a bez opisování, aby se necenzuroval a myslel jen na sebe. Vypadá to jako formalita, ale nutí to člověka si odpovědi promyslet.
A když se odpovědi jednoho manželského páru rozejdou?
Rozejdou se skoro vždycky. Občas si děláme legraci, že je to úkol na rozvod. Ve skutečnosti je to nejrychlejší způsob, jak zjistit, o čem se v té rodině ještě nemluvilo. Sladit to do jednoho zadání je pak naše práce, ne jejich. Klient si nás platí i za tohle.
Řeknete klientovi rovnou, že se v něčem mýlí?
Musíme, jinak jsme mu k ničemu. Kdyby chtěl někoho, kdo mu odkývá jeho vlastní představu, nepotřebuje architekta, potřebuje kreslíře. Rozhodnutí je ale nakonec jeho, my ho jen musíme dovést k tomu, aby ho udělal se všemi informacemi. To je rozdíl mezi radou a nátlakem.
Dokážete po prvním setkání odhadnout, jestli spolupráce půjde?
Z prvního setkání ne. Ukáže se to až v průběhu studie, tam se pozná, jestli funguje chemie. A ta je pro úspěch a vzájemný pocit ze spolupráce důležitá. Základem je vzájemný respekt.
Stalo se, že jste se s klientem rozešli?
Několikrát. A skoro vždycky to bylo na jedné jediné věci. Ne na vkusu, ne na dispozici, ale na tom, kde má smysl šetřit. Když se na tom nedokážeme shodnout, nemá cenu pokračovat, protože se to bude vracet v každém dalším kroku. Rozejít se včas je pro obě strany lepší než to dotáhnout přes sebezapření.
Češi si oblíbili rekreační apartmány. Co stojí za jejich rozmachem
Poznáte z hotového domu, jaká rodina v něm bydlí?
Poznal bych to i z toho písemného úkolu, ještě než se začne kreslit. Dům na míru je portrét. Proto taky nedává smysl vzít dům, který sedl jedné rodině, a postavit ho jiné.
Co dnes musíte řešit, co jste před dvaceti třiceti lety řešit nemusel?
Techniku. Větrání, chlazení, řízení, čím dál častěji integraci do domácích systémů. Samotná zařízení problém nejsou, problém je jejich koordinace. Množství potrubí, rozvodů a kabelů, které je potřeba někudy vést a někam schovat, je nesrovnatelně větší než dřív.
Kolik místa v domě si dnes technika vezme?
V průměru třeba deset metrů čtverečních. To je vlastně jeden pokoj, který v domě nikdo neuvidí. Málokdo si to na začátku uvědomí.
Je potřeba počítat s rozvaděčem, což je dnes velká skříň, s tepelným čerpadlem, s rekuperací. Část zařízení navíc stojí venku u domu nebo na střeše, takže s tím musíme pracovat už v projektu, aby to výsledek nepoznamenalo pohledově ani hlukem. Dodělávat se to nedá.
Zjednodušilo se povolování staveb?
Očekávali jsme, že ano, ale zatím se to neprojevilo. Lhůty jsou dlouhé a výklad pravidel, územních plánů i vyhlášek se místo od místa liší, takže dopředu nikdy nevíte úplně přesně, do čeho jdete.
Nedá se s tím dělat nic jiného než s tím počítat od začátku. Ovlivnit lze přípravu. Čím lépe je záměr promyšlený a čím dřív se do něj zapojí všichni, kdo do něj mluví, tím míň se cestou vrací zpátky.
Omezují vás současné požadavky, nebo domům spíš prospěly?
Požadavky na energetiku domům prospěly. Dům s dobrou obálkou a rozumně vyřešeným stíněním je dnes standard, a to je dobře. Omezení sama o sobě nás netrápí, s tím se pracovat dá.
Horší je nejistota. Když se stejná věc dá vyložit několika způsoby, projeví se to na čase a na nákladech, nikoli na kvalitě domu.
Co klienti podceňují nejvíc?
Malují si vzdušné zámky. Nechtějí si připustit cenu a naladí se na optimistické harmonogramy.
Reálně je to orientačně rok a půl příprava a rok a půl až dva roky stavba. Od prvního setkání do nastěhování tedy zhruba tři a půl roku. Když to člověk ví dopředu, není to problém. Problém je, když počítal s rokem a půl.
Kam dnes Češi chtějí dům – do města, nebo na venkov?
Nejde tolik o město versus venkov, jako o to, že kvalitní pozemek se hledá čím dál hůř. My dnes navrhujeme hodně do proluk, na parcely po demolicích, dovnitř města nebo vesnice. Zelené louky skoro neděláme. Zčásti proto, že volných pozemků na okrajích ubylo, zčásti proto, že klienti proluku berou radši než dřív.
Proluka je přece to nejhorší místo – úzké, sevřené, sousedi na dosah.
A přitom má oproti zelené louce všechno. Jsou tam sítě, je tam vybavenost, škola, obchod, doprava. A hlavně je tam genius loci, tedy něco, co se na rozparcelovaném poli musí desítky let teprve vytvářet.
Zelená louka je levnější jen na první pohled. Zaplatíte to tím, že si vedle sebe nevyberete sousedy ani to, co tam bude stát za deset let.
Hausbót není chata na vodě. Jaké nástrahy skrývají koupě a provoz?
Co lidé při výběru pozemku nejčastěji přehlédnou?
Orientaci ke světovým stranám, ale tu umíme do velké míry vyřešit návrhem. Horší je něco jiného a je to teď evergreen: kapacity napojení na kanalizaci. Pozemek může být krásný, a stejně se pak čeká.
Kolikrát jste klientovi řekl, ať pozemek nekupuje?
Už několikrát. A podstatné je, kdy za námi přijde. Když přijde včas, tedy ve chvíli, kdy teprve hledá, poslechl vždycky. Proto je nejlepší varianta, když se jezdíme na parcely dívat společně. Architekt se na místo dívá jinýma očima než člověk mimo obor a za honorář jedné schůzky ušetří klientovi roky mrzení.
Rostou rodinné domy?
Ne. Rozumný dům pro rodinu se dvěma dětmi má sto dvacet až sto padesát metrů čtverečních, a když se podíváme na průměr našich realizací, drží se to. Většina lidí čeká vyšší číslo.
Co si dnes klienti do zadání píší, co si dřív nepsali?
Pracovnu pro práci z domova. Jinak se toho tolik nezměnilo. Žádná revoluce v tom není, i když se to tak občas popisuje.
Je dnes i trend bungalovů?
Přízemní dům je dnes hodně častý požadavek. Jen bych se přimluvil za to nepoužívat slovo bungalov, k nám nepatří a nic nevysvětluje. Bavíme se o přízemním domě.
Když to pozemek umožní, rádi vyjdeme vstříc. Paušálně se říct nedá, kdy to nejde. Navrhli jsme přízemní dům i na prudkém svahu. Někdy to ale neumožní prostě velikost parcely.
Otevřený prostor, tedy kuchyně spojená s obývákem – drží se, nebo už se lidé vracejí k oddělení?
Ten trend zatím trvá. Spojení kuchyně, jídelny a obývacího pokoje je pořád to, s čím klienti přicházejí sami.
Před lety si lidé potrpěli na kudrlinky a členitost. Čím to nahradili?
Funkčností. Chtějí hodně světla, maximální otevřenost a kvalitní materiály, které zaujmou svou strukturou. Zdobnost se v podstatě přesunula do materiálu. Nezdobí se tvar domu, ale pracuje se s tím, jak vypadá povrch.
Jak se stavíte ke katalogovému domu? Je na něm něco špatného?
Obecně není. Jen se neví, kde bude stát. Katalogový dům se kreslí bez pozemku, bez orientace, bez sousedů a bez toho, kdo v něm bude bydlet. Všechno ostatní se dá odpustit, tohle ne, protože právě z těchhle věcí se dobrý dům skládá.
Nemám nic proti tomu, že je levnější. Mám něco proti tomu, že se prodává jako auto, jenže s autem se dá odjet a s domem ne.
Měl by být dům hezký zvenku?
Kritizovat rodinný dům mohou podle mě jen ti, kdo v něm bydlí. Fotografie fasády vám o domě neřekne skoro nic. Pozná se to až po pár letech, když se zeptáte majitele, co by dnes udělal jinak, a on nemá co odpovědět.
Kolik stojí projekt a ostatní běžné výkony architekta ve vztahu k jednomu dílu?
Orientačně deset až patnáct procent z celkových nákladů na dům. A je v tom kompletní příprava, nejen výkresy.
Mnoho lidí vidí zapojení architekta jako luxus.
Dobrý architekt na sebe vydělá. Odstraní ze zadání metry, které by nikdo neužíval, a nabídne stejný komfort na menší ploše. Ušetřené peníze se pak dají dát do kvality, a ta sníží provozní náklady na desítky let dopředu.
Že si to lidé nemyslí, je vidět na číslech. Skupina, která architekta vůbec vyhledá, pořád nepřekročila pět procent. Uvnitř té skupiny se vztah k naší práci výrazně zlepšil. Poměr ve společnosti ne.
Když peníze nevycházejí, co se škrtá jako první?
Šetřit se dá na velikosti, na počtu a velikosti místností a na vybavení. To všechno jde zmenšit a dům tím netrpí. Nesmí se šetřit na obálce domu, tedy na fasádě, oknech a konstrukčních materiálech. To se okamžitě promítne do provozních nákladů a člověk to pak platí každý rok znovu.
Stalo se, že jste musel zmenšit hotový projekt?
Ano, i po dokončené prováděcí dokumentaci. Přišla nabídka od stavební firmy vyšší, než byly očekávané náklady, rezerva žádná, a rozhodli jsme se dům zmenšit. Musí to být společné rozhodnutí, na to sám architekt právo nemá.
Ale je to lepší varianta než ta druhá: Nejhorší, co se může stát, je nedodělaná zahrada a chybějící nábytek, protože pak rodina žije další roky v rozestavěném domě. Proto všem doporučujeme počítat s rezervou zhruba patnáct procent.
Kde končí vaše odpovědnost a začíná právo klienta říct: je to můj dům?
Nikde, architekt ji nese pořád. Proto může teoreticky nastat situace, kdy je lepší od zakázky odejít. Nám se to zatím nestalo.
A nakonec: Jedna rada pro člověka, který teď začíná plánovat dům.
Nikdy není pozdě přijít. Ale nejlepší je přijít ve chvíli, kdy člověk pozemek teprve hledá.
