V komunálních volbách získaly ženy historicky nejvyšší podíl zastupitelských mandátů. Do Senátu však letos uspěla jediná. Výsledky otevírají otázku, jak české politické strany vybírají své kandidáty a koho jejich nominační mechanismy dlouhodobě zvýhodňují.
V letošních senátních volbách kandidovalo 154 lidí, z toho 34 žen. Z 27 zvolených kandidátů je však jediná žena. Počet senátorek tak klesá ze sedmnácti na čtrnáct, tedy na 17,3 procenta horní komory. Komunální volby přinesly odlišný obraz: ženy získaly 30,2 procenta zastupitelských mandátů, dosud nejvyšší podíl.
Volili jste v senátních volbách ženskou kandidátku?
Oba výsledky mají odlišné příčiny a nelze je mechanicky srovnávat. Přesto připomínají, že o složení politických institucí se z velké části rozhoduje ještě před otevřením volebních místností. Strany vybírají, koho osloví, koho nominují a komu nabídnou reálnou šanci uspět.
Senátní volby mají specifickou logiku. V každém obvodu se volí jediný kandidát a strany často sázejí na obhajující senátory, starosty a další známé komunální politiky. Taková strategie dává volební smysl. Pokud však mezi etablovanými politiky převažují muži, přenáší se tato převaha i do nových nominací. Letošních 34 kandidátek ze 154 uchazečů ukazuje, jak omezená byla nabídka ještě před prvním kolem.
Samotné výsledky neprokazují, že voliči odmítají ženy. K tomu bychom museli porovnat jejich volební obvody, protikandidáty, stranickou podporu a dosavadní politickou zkušenost. Výmluvnější je podívat se na mechanismy, kterými strany kandidáty získávají.
Babišův personální paradox
Ve sněmovních volbách 2025 mělo ANO sedm žen v čele čtrnácti krajských kandidátek, STAN pět, Spolu a Piráti po jedné. Jde o jiný typ voleb, ale srovnání otevírá otázku, jak se liší stranické náborové mechanismy.
ANO je výrazně centralizované. Jeho vedení může prosadit osobnost bez dlouhého vyjednávání s regionálními organizacemi. Takto dokázalo v minulosti oslovit například Ditu Charanzovou, Martinu Dlabajovou nebo Věru Jourovou, které si významnou část profesní reputace vybudovaly mimo hnutí.
Komora nehybnosti. Senát jako pojistka demokracie není pro ženy ani pro nováčky
Centralizace má zřejmou cenu: politická kariéra se může stát závislou na vůli úzkého vedení a osobní loajalitě. Současně však umožňuje přivést do politiky lidi, kteří nemají za sebou roky vnitrostranického provozu. Sedm lídryň samozřejmě nedokazuje, že tento model obecně prospívá zastoupení žen. Ukazuje ale, že personální otevřenost a vnitrostranická demokracie nejsou totéž.
Kdo se dostane k nominaci
V únorovém komentáři pro Lidovky.cz jsem psala o časové náročnosti stranického provozu. Teď mě zajímá jeho další důsledek: kdo v takovém prostředí získává vliv na nominace.
Proč se pořád ptáme, proč ženy nekandidují, místo toho, abychom řešili neefektivní provoz politiky?
Tradiční členské strany mají místní, okresní a krajské struktury, konference a vnitřní volby. Členové díky nim mohou kontrolovat vedení. Zároveň se v těchto strukturách vytvářejí neformální sítě, v nichž záleží na délce členství, osobních vazbách a ochotě věnovat straně večery i víkendy.
Za téměř dvacet let, kdy intenzivně sleduji českou politickou scénu, jsem potkala řadu talentovaných, schopných a nadšených mladých političek. Mnohé měly ambice i předpoklady pro výraznější politickou kariéru. S příchodem dětí však jejich angažovanost postupně slábla. Stranický provoz se totiž jen málokdy přizpůsobuje životní situaci svých členů. Večerní schůze, víkendové konference a neformální jednání, při nichž se často utvářejí budoucí personální spojenectví, zvýhodňují ty, kteří mohou politice věnovat prakticky neomezený čas.
Politologie pro okruh lidí, kteří o kandidaturách fakticky rozhodují, používá pojem selectorate. Záleží na tom, kdo do něj patří a podle čeho posuzuje uchazeče. Strana může mít demokratické stanovy a současně zůstávat obtížně přístupná lidem, kteří nemají vybudované vazby uvnitř organizace.
Otevřít výběr, zachovat kontrolu
Centralizované a členské strany mají odlišná rizika. V prvním případě rozhoduje úzké vedení, ve druhém mohou kandidatury ovládat zavedené místní sítě. Zkušenost z letošních voleb je důvodem sledovat obě podoby personální moci.
Tradiční strany by mohly zveřejňovat srozumitelná kritéria nominací, aktivně oslovovat osobnosti mimo členskou základnu a umožnit jim ucházet se o významná místa bez dlouholetého stranického životopisu. O konečném výběru přitom mohou dál demokraticky rozhodovat členové.
Druhé kolo senátních voleb jako rozstřel mezi Rakušanem a Kupkou? Ani náhodou
Senátní výsledek jediné zvolené ženy zaslouží pozornost. Ještě důležitější je však prozkoumat, jak vznikla nabídka 154 kandidátů, v níž byly ženy zastoupeny sotva z jedné čtvrtiny.
Podoba politické reprezentace se začíná utvářet ve chvíli, kdy strany rozhodují, koho vůbec pustí do soutěže.
