Nejčastěji mluví o dobrém ročníku vinaři a Ridley Scott o tom dokonce natočil film (A Good Year, 2006). Podle vinařů však nebyl ročník 1946 ničím výjimečný, a v mnoha regionech byl dokonce podprůměrný.
V Bordeaux údajně proto, že víno pozdě kvetlo a v září hodně pršelo, v Champagne zase byly výnosy kvůli problémům s opylováním extrémně nízké a kvalita hroznů dost mizerná. S předchozím ročníkem 1945 či dokonce následujícím 1947, které mají v mytologii znalců vína pokud jde o bohatost chuti, kvalitu moku i potenciál ke skvělému stárnutí skoro nábožnou pověst, se rozhodně srovnávat nedá.
Zato pokud jde o úrodu amerických prezidentů, byl rok 1946 rekordní, nejplodnější v historii. Narodili se hned tři: 14. června Donald Trump, 6. července George W. Bush a 19. srpna Bill Clinton. Nesouviselo to ovšem s počasím či opylováním, nýbrž s koncem druhé světové války a oplodňováním, což vedlo k nadúrodě dětí, jíž se začalo říkat baby boom.
Babiš: „Jsem trumpista.“ V soutěži o titul český Trump, ale i Orbán, vítězí náš premiér
Tento výraz začala používat americká ekonomka a sloupkařka Sylvia Porterová počátkem padesátých let, do skutečné módy se však dostal až o deset let později, kdy tahle generace začala hlasitě dávat o sobě vědět. Dnes, nehledě na to, že v Česku slovo „boomer“ zní spíše posměšně, jde pořád o politicky nejvlivnější a finančně nejsilnější generaci moderní doby.
Všichni tři „babyboomerští“ američtí prezidenti se do dějin zapsali celkem zřetelně, každý po svém. Clinton především zásluhou o ekonomickou prosperitu devadesátých let - a dokonce o něco, o čem dnešní politici jen sní: přebytkový rozpočet. Za jeho éry také odstartovala globalizace. Záporné zářezy do historie si však pořídil taky: skandál s Monikou Lewinskou a následný pokus o impeachment, plus neschopnost zastavit genocidu ve Rwandě.
Bush, přezdívaný „43“ (aby se odlišil od svého otce, 41. prezidenta USA), má na kontě kladné body za zvládnutí teroristického útoku z 11. září 2001 a veleúspěšný program boje proti AIDS v Africe. Zatraceně černý puntík si však zaslouží za invazi do Iráku, která sice skončila svržením Saddámova režimu, ale zemi i širší region proměnila v bezpečnostní sopku a skončila strategickou katastrofou.
Experiment Tünde. Proč a jak vláda podkopává demokratické instituce
A pak je tu Trump, který bude mít v neděli osmdesáté narozeniny. On sám a s ním celé jeho hnutí MAGA má za to, že půjde o oslavu nejvýznamnějšího prezidenta všech dob. Střízlivý zbytek světa ví jen to, že o žádném jiném se toho víc nenapsalo a nenatočilo. Mimo jiné proto, že žádný jiný nepodnikl tak úspěšný útok na instituce demokracie ve vlastní zemi a ve svém druhém období i na opěrné pilíře světové stability.
Když se v lednu 1989 poprvé objevil na obálce Time, stálo v popisku pod jeho fotografií: „Z toho chlapa buď zezelenáte závistí, že nejste jako on, nebo se vám z něj zvedne kufr. Umí hlavně machrovat a jmenuje se Trump.“ Řekl bych, že moc se na tom nezměnilo. Takže když teď slaví osmdesátiny, lze konstatovat, že pokud jde o potenciál k skvělému stárnutí, je na tom jako víno jeho ročníku 1946: je nulový.
