Dochan, pěchava, sveřep, zblochanec, chrastice, chundelka i vousatka. Kolik znáte trav?

V létě má člověk jaksi blíž k přírodě, a tudíž i k trávě. Jejích zhruba šest tisíc druhů se v říši rostlin řadí do čeledi lipnicovitých. Vzhledem ke své profesi bych měl pominout další botanické údaje a nejprve mluvit o výskytu trávy v literatuře: budiž, udělám to, ale záhy zamířím jinam.

Je pozoruhodné, že slovo tráva figuruje v mnoha názvech literárních děl. Leckoho napadnou Stébla trávy Walta Whitmana, k nimž lze přiřadit román Borise Viana Červená tráva, prozaický debut nositelky Nobelovy ceny Doris May Lessingové Tráva zpívá nebo román další nositelky této ceny, Kang Han, Kde kvete tráva.

Řadu podobných názvů najdeme i v české literatuře. Jde o básnické sbírky Oldřicha Mikuláška Tráva se raduje, Františka Nechvátala Vzdechy trávy, Františka Hrubína Trávy, Jaromíra Hořce Hněv trávy či Jitky Badoučkové Má sestra tráva. Z prozaických děl připomínám Polní trávu Jana Čepa, Hořkou trávu Josefa Strnadela, román Plavba na stéble trávy Karla Misaře, svazek reportáží Michala Černíka Tráva roste až k moři nebo soubor povídek a črt Lubomíra Nakládala Tráva kvete.

Trávy mají dvouslovná pojmenování. Leckteré přívlastky mohou opět vzbuzovat dojem, že je řeč o lidech: viz jílek vytrvalý či smělek štíhlý.

A nyní již opustím literaturu a zaměřím se na názvy jednotlivých trav. Některé z nich působí až magicky, například dochan, pěchava, sveřep či zblochanec, ale jak tyto trávy vypadají, nám moc neřeknou. Určitou představu o vzhledu si můžeme udělat u chrastice, lámavky, chundelky nebo vousatky. Jiné názvy – třeba bojínek, vousec, smělka anebo válečka – by mohly označovat také lidi.

Trávy ovšem mají dvouslovná pojmenování. Leckteré přívlastky mohou opět vzbuzovat dojem, že je řeč o lidech: viz jílek vytrvalý či smělek štíhlý. S něčím podobným se můžeme setkat také u hub. Kdo se vyzná v holubinkách, ví, že existuje holubinka jízlivá, půvabná nebo smutná. Tato adjektiva jsou však spojena se ženami!

Za zmínku stojí též spojení se zvířaty. Zde se nabízí ječmen myší, psineček psí, kostřava ovčí, mrvka myší ocásek či sametovka zaječí ocásek. Názvy typu smilka tuhá, tomka vonná nebo srha říznačka nám napovídají, čím se tyto trávy vyznačují. Avšak jak máme rozumět názvu oves hluchý? Jde o výjimku, takže ostatní trávy slyší jako my?

Dáme-li k sobě ječmen, ječmenku, ječmenici a ječmenovce, vznikne osobitá příbuzenská čtveřice, kterou by v lidském světě mohl tvořit muž se ženou, její sestřenicí a bratrancem. Trojice oves, ovsík a ovsíček zase vyvolá představu děda, otce a syna. K ovsíčku je možno přidat další zdrobněliny, třeba pšeníčko, metličku, trpasličku či tajničku, jejíž tajemství nám však zůstává skryto. Ale to platí i o jiných názvech…

Malou letní výpravu do světa trav uzavřu návratem ke zmíněné sbírce Františka Hrubína, jež vyšla roku 1951 jako bibliofilie s ilustracemi Oty Janečka. Hrubín v ní nazývá trávu „věčnou sestrou naděje“ a nadto radí: když se napijeme trochu vína a lehneme si do metlic, pak nás netíží vůbec nic!

Autor je literární historik.