Česká (a samozřejmě i moravská) politika miluje jednoduché soudy. Když někdo kandiduje všude, je prý odvážný a silný. Když naopak někde nekandiduje, okamžitě se ozve sbor komentátorů, jestli jim nedochází dech. Rozhodnutí Motoristů výrazně omezit účast v senátních volbách lze samozřejmě číst jako známku slabosti.
A mnozí opoziční (pardon nezávislí) influenceři a komentátoři to tak již charakterizují. Jenže, jak správně říkával již Petr Pithart, politika nebyla a není atletický závod na dvě stě nebo dokonce sto metrů. Mnohem častěji připomíná šachovou partii či maraton. A v šachu bývá největší chybou udělat nepromyšlený zbrklý tah jen proto, aby se honem rychle něco dělo.
Každá „ poměrně mladá“ politická strana touží být vidět. Kdo nestaví kandidáty, jako by mizel z mapy. Takový pohled je pochopitelný, ne však ze sta procent pravdivý. Existuje i druhé vysvětlení. A to není vůbec nelogické.
Senátní volby jsou nevděčné a náročné
I když senátní volby řada lidí podceňuje, ve skutečnosti patří k nejnáročnějším disciplínám české politiky.
Dochází podle vás Motoristům dech?
Nerozhodují tolik billboardy ani televizní debaty, nýbrž osobnost kandidáta. Zejména jeho známost v regionu a dlouhodobá mravenčí práce. A takových osobností Motoristé prostě moc nemají. Tím se samozřejmě ani v nejmenším netvrdí , že jiné strany osobnostmi přetékají.
Srážka s voličstvem
Právě zde už řada nových stran narazila. Vyslat do každého senátního obvodu kandidáta jen proto, aby získal čtyři nebo pět procent hlasů, není projev odvahy. Spíš politické (ale i účetní – kampaně také nejsou zadarmo) lehkomyslnosti.
Vrchní Motorista Petr Macinka to řekl nečekaně otevřeně: nechce chodit do bitev, které nelze vyhrát. Rozumné. Ostatně v české politice, kde většina předsedů a místopředsedů tvrdí, že míří za vítězstvím i tehdy, když průzkumy ukazují opak, působí podobná věta skoro exoticky.
Macinka to vzdal. Nemá lidi ani nápady, proto sází na občanskou společnost
Ano, lze namítnout, že každá strana a hnutí musí být připravena bojovat i za nepříznivých okolností. Možno též polemicky dodat, politika přece není konzervativní investiční fond, kde se vstupuje jen do jistých obchodů.
Volby byly a jsou také příležitostí budovat místní struktury, hledat nové osobnosti a oslovovat voliče. Z tohoto pohledu mohou Motoristé o část těchto příležitostí logicky přijít. A pravděpodobně přijdou. Nicméně stejně pravdivé je i opačné tvrzení. Strana, která hospodaří s omezenými silami, musí umět rozlišit mezi parciální (zde senátní) bitvou a válkou.
Motoristé (Moto-pupíci, jak je rozšafně nazývá Kamila Zlatušková, lídryně ODS do brněnského zastupitelstva) dnes zjevně usoudili, že jejich hlavní bojiště neleží v Senátu. Mnohem větší význam přikládají komunálním volbám ve velkých městech, kde chtějí dlouhodobě budovat své zázemí. Taková strategie nemusí být mediálně atraktivní, ale může být (a asi je) politicky rozumnější, než se cpát do horní komory Parlamentu ČR.
Krok za krokem
Koneckonců ani velké strany nebývaly velké od prvního dne. ODS, TOP 09, ČSSD nebo hnutí ANO také nejprve hledaly místa, kde mohou uspět, a teprve poté rozšiřovaly své ambice. Vzpomeňme například, jak dnes obří vládní hnutí ANO vyhořelo v krajských volbách v roce 2012.
Sblížení Motoristů se Starosty? Obě strany koketují s politikou: nelíbíš se mi, seberu ti dotace
Samozřejmě existuje i riziko. Volič bývá netrpělivý a kdo není vidět, jako by nebyl. Pokud se Motoristům nepodaří uspět v komunálních volbách ani přesvědčit veřejnost, že jejich „ senátní zdrženlivost“ byla promyšlenou strategií, mohou dnešní opatrnost jednou hodnotit jako promarněnou šanci.
Zatím bychom ale s politickými nekrology měli určitě počkat. V politice totiž často nevyhrává ten, kdo běží nejrychleji, ale ten, kdo se neunaví dřív než ostatní. Právě to se možná Motoristé snaží zjistit: zda je lepší vyhrát jednu důležitou bitvu než prohrát deset zbytečných.
