Naše doba má zvláštní talent zaměňovat slabost za toleranci a rezignaci za pokrok. Platí to i u drog. Stačí pár let veřejné debaty a z věcí, které byly ještě nedávno považovány za varovný signál, se začne dělat cosi skoro salonního: osobní volba, životní styl, soukromá věc, kulturní detail moderní doby.
Jako by se společnost styděla říci nahlas, že některé věci jsou prostě špatně. Ne proto, že to káže moralista od řečnického pultu, ale proto, že to rozbíjí životy.
A právě tady se ukazuje, jak zoufale potřebujeme vrátit do protidrogové politiky obyčejnou občanskou střízlivost. Ne hysterii. Ne kázání. Jen zdravý rozum. Drogy nejsou emancipace. Nejsou výraz svobody. Nejsou zajímavá varianta večerního programu. Jsou to látky, které ničí sebekontrolu, rozežírají vztahy, vysávají rodiny a dělají z lidské slabosti byznys. Kdo z toho dělá kulturní neutralitu, neprojevuje velkorysost, ale intelektuální lenost.
Prodej drog jako zvrácený geocaching. Koks zlevňuje a válcuje Česko, líčí Frydrych
Dnes se často tváříme, že největším problémem je příliš tvrdý slovník vůči drogám. Není. Největším problémem je měkký slovník vůči jejich rizikům. Jakmile se o drogách přestane mluvit jako o nebezpečí a začne se o nich mluvit jako o jedné z „možností“, je zle. Společnost totiž nevychovává jen zákony. Vychovává i tónem, jakým o věcech mluví; postojem, že drogy nejsou normální součást života. Když se tón změní z varovného na shovívavý, za pár let se nemůžeme divit, že se změnilo i chování.
U mladých lidí je to vidět nejvíc. Ti nehledají jen informace, ale i signály. Co je normální. Co je ještě v pohodě. Co už je trapně přísné. Když dospělý svět začne koketovat s myšlenkou, že experimentování s drogami je skoro přirozená epizoda dospívání, dává tím mládeži přesně ten signál, který by dávat neměl: že se vlastně nic moc neděje.
Účet za osobní svobodu
A tady se sluší říci něco nepohodlného: část veřejné debaty se nechová dospěle, ale zbaběle. Bojí se jasných vět. Bojí se, aby nepůsobila moc přísně, staromódně, „hodnotově“. Jenže výchova bez hodnot je jen bezradnost v lepším obleku. Pokud společnost nedokáže říci, že drogy nejsou normální součást života, pak už vlastně nevychovává – jen opatrně přihlíží. Zastánci změkčeného tónu rádi opakují, že jde hlavně o osobní svobodu.
To zní vznešeně do chvíle, než se podíváme, kdo všechno účet za tuto „osobní svobodu“ platí. Neplatí ho jen uživatel. Platí ho jeho děti. Partner. Rodiče. Škola. Zaměstnavatel. Komunity. Zdravotní systém. Sociální služby. A někdy i policie a soudy. Představa, že drogy jsou soukromá záležitost jednotlivce, je jedna z nejpohodlnějších lží moderního veřejného prostoru. Pohodlná proto, že zbavuje společnost odpovědnosti. Lež proto, že následky jsou vždy společné.
Zombie drogy nejsou čínská zbraň, ale globální byznys, říká Frydrych
O to více komické je, když se bagatelizují sociální důsledky drog jako cosi vedlejšího. Přitom právě ony bývají nejničivější. Závislost nefunguje jako elegantní filozofická teze o autonomii jednotlivce. Funguje jako každodenní eroze. Nejdřív drobné lži, pak rozpad důvěry. Následují dluhy, chaos, selhání, dekonstrukce sociálních vztahů, ztráta práce, rozbitá domácnost.
Proto má moderní protidrogová politika jednu základní povinnost: bránit normalizaci drog. Schválně to říkám tak tvrdě. Společnost si musí uchovat reflex, že brát drogy není normální. Stejně jako není normální řídit opilý, mlátit partnera nebo šikanovat slabší. Ne všechno, co někdo dělá, je automaticky kulturně neutrální. Ne všechno se má rozpustit v kyselině tolerance. Existují jevy, které je třeba jasně pojmenovat jako škodlivé – a drogy mezi ně patří.
Odmítat životní styl spojený s drogami ale neznamená zároveň odmítat i člověka. Tady bývá veřejná debata směšně primitivní. Jako by existovaly jen dvě možnosti: buď moralistní krutost, nebo bezbřehá shovívavost. Jenže rozumná společnost přece umí obojí najednou: chránit normu i podat ruku. Umí říci, že užívání drog je destruktivní, a současně netvrdit, že člověk se závislostí je odpad. Umí trvat na prevenci a současně zajistit léčbu, sociální podporu, návrat do práce i do normálního života.
Jinými slovy: životní styl spojený s užíváním drog má být společensky vytlačován, člověk zachraňován. To je celá věta, kterou by si měla vyvěsit nad stůl každá instituce, každá škola a každý politik, který má potřebu o drogách mluvit v neurčitých frázích. Kdo tuto větu nechápe, skončí buď u bezduché tvrdosti, nebo u naivní měkkosti. Obojí je špatně. Obojí selhává.
A ještě jedna nepříjemná věc na závěr. Moderní společnost ráda investuje do řešení následků, ale nerada do výchovy. Lépe se prodává léčba než kázeň, krizová intervence než každodenní rodičovská práce, záchranná síť než budování charakteru. Jenže bez prevence budeme donekonečna hasit, co jsme sami nechali rozhořet.
Současné přístupy ke školní a komunitní prevenci právě proto zdůrazňují dlouhodobou práci s klimatem školy, duševní pohodou, odolností a zdravými návyky. Prevence není nudná příloha k „opravdové“ politice. Prevence je opravdová politika. Všechno ostatní je jen úklid po škodách.
Společnost, která začne o drogách mluvit, jako by šlo o běžný doplněk životního stylu, si koleduje o průšvih. A společnost, která ztratí odvahu říkat mladým lidem jasné „ne“, jim ve skutečnosti neprojevuje respekt, ale lhostejnost. Ne, moderní protidrogová politika nemá být hysterická. Má být jen dost statečná na to, aby nekapitulovala před banalitou. Protože ve chvíli, kdy se drogy začnou tvářit jako normál, už není v krizi jen prevence. V krizi je společnost sama.
Autor je ředitel Národní protidrogové centrály.
