Děti nepotřebují zážitkové násilí, ale reálné zážitky. Bez wi-fi a sociálních sítí

Už pár měsíců studuji děsivé obžaloby desítek dětí, které se dopustily toho nejhoršího zločinu nebo ho alespoň plánovaly. Totiž vraždy. Často vraždy rodičů, sourozenců nebo kamarádů.

Je to příšerné čtení. Pročítáte, jak dvanáctiletý klučina stál u postele rodičů s nožem v ruce a přemýšlel, zda je lepší je ubodat, či podříznout. Jak chlapec pobodal kamaráda jen proto, že si chtěl vyzkoušet, jaké to je vraždit. Nebo čtete o dívce, jež se pokusila uškrtit kamarádku, neboť si usmyslela, že jedině pak bude v partě zajímavá a ostatní k ní budou mít větší respekt.

Do toho přichází zpráva Nejvyššího státního zastupitelství, která tento týden rychle prosvištěla letními přehřátými dny. Státní zástupci varují, že nebezpečně rychle roste takzvané zážitkové násilí dětí. Absurdně znějící název – jako by šlo o nějakou volnočasovou aktivitu. Přitom je to jeden z nejděsivějších jevů současnosti.

Měly by děti trávit méně času na internetu?

Děti neubližují proto, že se pohádaly. Neubližují proto, že se brání. Neubližují ani kvůli penězům nebo šikaně. Ubližují, protože hledají vzrušení. Adrenalin. Zábavu. Pozornost. Natočí video, pošlou ho dál a čekají na reakce. Utrpení druhého člověka se stává kulisou jejich vlastní zábavy.

Nechci patřit k lidem, kteří tvrdí, že dřív bylo všechno lepší a děti byly andílkové. Každá generace měla své průšvihy, nebezpečné trendy i vlastní formy násilí. Jenže jedna věc se změnila zásadně. Děti dnes tráví obrovskou část života v digitálním světě. Sedí doma, komunikují přes obrazovky, sledují cizí životy a sbírají virtuální zážitky. Přitom jim chybějí ty skutečné.

Nikdy v historii neměly děti tolik podnětů na dosah ruky. Jedním pohybem prstu mohou sledovat válku, dopravní nehody, rvačky, ponižování spolužáků i videa lidí, kteří jsou ochotni udělat cokoliv jen proto, aby získali další zhlédnutí.

Kolik dětí dnes ráno vyběhne ven a vrátí se až večer? Kolik z nich si postaví bunkr v lese? Kolik jich celé odpoledne jezdí na kole, skáče do rybníka, hraje fotbal na louce nebo jen bezcílně blbne s partou kamarádů? Kolik jich odjede na dva týdny pod stan, kde se naučí rozdělat oheň, zmoknou, pohádají se, usmíří se nebo si prostě vybudují partu?

Mladíci umučili třináctiletého hocha. Vrahovu žádost o nový proces soud zamítl

Nejde o nostalgii po starých časech. Jde o obyčejný život. Právě při něm se dítě učí spolupracovat, zvládat konflikty, překonávat nudu, nést odpovědnost, pomoci kamarádovi nebo přijmout porážku. To jsou zkušenosti, které aplikace nenahradí.

Je nejvyšší čas, aby děti namísto zavření mezi čtyřmi stěnami s mobilem v ruce znovu objevily svět, který nepotřebuje wi-fi. Les. Louku. Kolo. Míč. Táborák. Kemp. Spaní pod širákem. Bunkry z větví. Lezení po stromech. Odřená kolena. Mokré boty.

Právě tam se rodí přátelství, člověk se učí spolupracovat, pomáhat druhým, překonávat strach i nudu. Tam vzniká empatie, kterou žádná obrazovka nenaučí. Nemyslete si přitom, že vás a vašeho dítěte se to netýká. Většina rodičů dětí, které se později objevily v policejních spisech, ještě krátce předtím netušila, co se odehrává v jejich hlavách. A když se ptáte sousedů dětských vrahů, jací byli a čím si vysvětlují, proč děti zabíjely, téměř vždy uslyšíte stejnou odpověď: „Nechápeme to. Byl to hodný kluk.“ Nebo: „Byla to slušná holka. Zdravila. Nikdy s ní nebyl problém.“

A právě to je na tom možná to nejděsivější. Zlo dnes nutně nemusí mít tvář problémového dítěte. Nemusí na sebe dopředu upozorňovat. Může sedět vedle vašeho syna nebo dcery ve školní lavici. Může bydlet o dvě ulice dál. Může vyrůstat ve zdánlivě normální rodině. A největší omyl je přesvědčení, že naše dítě by toho přece nikdy nebylo schopné.