Dvě ulice, v jejichž názvu by se jejich patroni nepoznali
Ulice a náměstí českých, moravských a slezských měst jsou pojmenovány různě.
Občas ta jména odrážejí, jaký přírodní útvar zde býval v dávných časech, třeba název V tůních (ulice kteréhožto jména je nejen v Praze, ale i v Hradci Králové a ještě i jinde; pravopisnou reformu z r. 1993 pokládám – nejen v oblasti psaní velkých písmen – za značně vadnou, takže mám u „tůní“ malé „t“ a svéhlavě se budu takového psaní držet i v jiných případech).
Jindy naznačují, jaké činnosti na místě či v jeho bezprostředním okolí probíhaly, pěkným příkladem jsou všechny ulice Na prádle (kde je míněno abstraktní pojmenování procesu, nikoliv konkrétní kus textilu), jichž je po České republice řada, a dle map společnosti Google je jedna dokonce i v Británii, stěží uvěřitelně i s tou čárkou nad „a“.
Maršálek je víc než maršál aneb O vojenské hodnosti Josefa Václava Radeckého z Radče
Pak jsou tu ulice pojmenované podle řemesla vykonávaného osobami, které v ní bydlely, jako Truhlářská, V Jirchářích (jircha byla, jak nás poučí slovník, „kůže na měkko vydělaná“, a po jejích producentech se celá oblast jmenovala Jircháře, takže oprávněně velké „J“) a kromě mnoha jiných údajně i Nekázanka (že by si někdo troufl na pražském Novém Městě postavit celou ulici v rozporu s územním plánem Otce vlasti, jak praví rozšířená legenda, je krajně nepravděpodobné, takže bych se spíše klonil k variantě, že – jak to král Karel zamýšlel i v jiných případech – byla ulice pojmenovaná po provozovatelích, zde ovšem přesněji provozovatelkách řemesla, v tomto případě vykazujícího „nekázané“ mravy, čemuž přizvukují i její staré alternativní názvy, náš domácí Kep, staročeský výraz pro ženské vnější pohlavní orgány, a latinské Vicus turpis, asi tak „ulička ostudná“; na jakém základě ulice získala své jméno doopravdy, se s jistotou však neví).
No a pak je tu – samozřejmě kromě řady dalších inspirativních nápadů pro pojmenování ulic – zdroj nejčastější, nejširší a nejrozsáhlejší, totiž jména slavných, či alespoň zasloužilých osobností. Dvěma takovým názvům bych se dnes chtěl věnovat, a to ulici Jeremenkově, již najdeme v řadě českých měst, a ulici Legerově, jíž se může kromě Prahy pochlubit už jen Kolín (a to nikoliv ten nad Rýnem). Tuto dvojici jsem si zvolil proto, že – ač po nich pojmenovány – by patroni těchto ulic své jméno v jejich českém znění pravděpodobně nepoznali.
Jeremenkova ulice, resp. v množném čísle Jeremenkovy ulice (kromě Prahy jsou i v Ostravě, Olomouci, Šumperku a ještě asi i jinde), nese – poněkud pokřivené – jméno Andreje Ivanoviče Jerjomenka, za první světové války carského desátníka, za druhé světové války rudoarmějského generála (jenž nějakým způsobem přežil těsně předválečné stalinské čistky důstojnického sboru) a od r. 1955 maršála SSSR. Narodil se sice na Ukrajině v Luhanské oblasti a jeho rodiče byli Ukrajinci, avšak carská rusifikace mu ukrajinské jméno (postrádající typicky ruské zakončení na „-ov“) rovnou upravila do podoby Андрей Иванович Ерёменко (Andrej Ivanovič Jerjomenko; v ukrajinštině by se asi psal Андрій Іванович Єрьоменко, ale celý život prožil v ruskojazyčném prostředí, takže tuto podobu nikdy nepoužíval). Za druhé světové války se podílel na sovětské okupaci Polska a Litvy, účastnil se obrany Moskvy v zimě 1941, vedl jižní křídlo obkličovacích vojsk u Stalingradu, a v jejím závěru velel vojskům Dělnicko-rolnické rudé armády (tak zněl plný oficiální název až do r. 1946, kdy teprve došlo k přejmenování na Sovětskou armádu) při vyhánění nacistů z Ostravy a Opavy, po jejichž dobytí vedl svá vojska na Prahu.
Počátek (moderní) samostatnosti polské
Při pojmenovávání veřejných prostranství na jeho počest československé úřady, k Sovětskému svazu, Rusku a ruštině v té době jinak velmi úslužné, projevily zarážející neznalost azbuky, resp. jejího čtení, a vojevůdcovo příjmení tak přepsaly jako Jeremenko. Dá se dosti předpokládat, že soudruh maršál by se té podobě asi podivil, případně by ji dokonce pokládal za nějakou sabotáž českých kontrarevolucionářů, naštěstí ale v roce 1968 Prahu nenavštívil… a nedostal k tomu ani žádnou další šanci, neboť nedlouho poté, 19. listopadu 1970, tedy před přesně 56 lety, zemřel.
K tomu snad ještě zbývá na okraj dodat, že Andrej Ivanovič nebyl jediný druhoválečný sovětský generál s příjmením Jerjomenko. V tomto ohledu mu totiž konkuroval jeho jmenovec (a také Ukrajinec) Ivan Trofimovič, nejprve aktivní stíhač a velitel sovětských letců ve španělské občanské válce (za což mu byl 28. října 1937 udělen Leninův řád a současně titul Hrdina SSSR, s citací „za vzorné plnění speciálních úkolů vlády SSSR při posilování obranných schopností Sovětského svazu a hrdinství při tom projevené“), za druhé světové války vysoký velitel sovětského letectva (např. v bitvě u Stalingradu) a nakonec generálporučík Vojensko-vzdušných sil SSSR.
Druhým (a dle mého zdání ještě zajímavějším) případem je ulice Legerova. Její název se běžně a všeobecně – např. v dopravních informacích veřejnoprávních i jiných médií – vyslovuje [legerova], lidově [legerka], byť nese název po francouzském znalci slovanských jazyků, dějin a folklóru jménem Louis Léger, tedy s výslovností příjmení (přibližně) [léžér]. (Za poznámku asi stojí, že jméno Léger není ve francouzském jazykovém prostoru nijak neobvyklé, mezi mnoha dalšími byl jeho nejznámějším nositelem malíř, sochař a grafik Fernand Léger (1881–1955), jenž nebyl s Louisem Légerem nijak příbuzný.)
Ulice byla z původního názvu Táborská přejmenována na Legerova dne 8. ledna 1923 v uznání politických zásluh Légera jako podporovatele vzniku samostatného českého státu (jímž ovšem Československo, jak plyne již ze samotného názvu, nebylo) na počest jeho blížících se 80. narozenin, a již tehdy se v lidovém jazyce prosadilo „čtení podle psaní“, tj. výslovnost [legerova], byť ta oficiální tehdy zněla samozřejmě [léžérova]. V zajímavém kontrastu s tím stojí, že křižující tehdejší Fochova (dnes Vinohradská) byla vždy vyslovována jako [fošova], resp. lidově [fošofka].
Louis Léger se však pravděpodobně nikdy nedozvěděl, jak vadně Pražané jeho jméno vyslovují, neboť již 30. dubna 1923, tedy velmi krátce po přejmenování ulice na jeho počest, zemřel. Magistrát hl. m. Prahy se situaci rafinovaně snažil vyřešit v r. 1978, kdy ulici přidělil název Lidových milicí, ale pražský lid si svou Legerku nenechal vzít, tím méně ve prospěch pojmenování tak pochybného, takže se ulici název Legerova v r. 1990 vrátil a platí – navíc již zcela oficiálně v „českém“ čtení – dodnes.