Dva ostudné válečné „vynálezy“ Britského impéria
Jméno provensálského (spíše než francouzského) města Orange, v němž se nachází světově vůbec nejzachovalejší antické divadlo a určitě proto stojí za návštěvu, nemá nic společného s pomeranči. Jeho dnešní pojmenování se vyvinulo z latinského názvu Arausio z římské doby, zatímco anglické slovo orange má původ v sanskrtském narange, které – když to zjednoduším – podlehlo ve spojení s neurčitým členem nesprávné interpretaci: počáteční „n-“ přešlo (abych tak řekl: podle vzoru „an apple“) k neurčitému členu a z původního „a narange“ se tak vyvinulo gramaticky a lexikálně rozdílné, avšak výslovnostně prakticky nerozlišitelné „an arange“, které si pak již jen pozměnilo počáteční hlásku (a tedy i písmeno).
Pro dnešní text je však podstatné, že Orange bylo centrem samostatného Oranžského knížectví, a to od středověku, kdy vzniklo povýšením statutu hrabství pánů z Baux (od kteréhožto jména je odvozen název hliníkové rudy, jehož korektní výslovnost proto zní [bóxit], nikoliv [bauxit]), až do r. 1713, kdy bylo na základě Utrechtského míru násilně připojeno k Francii. Z tohoto knížectví pochází současná, již od 16. století vládnoucí oranžská (přesněji: oranžsko-nassavská) dynastie Nizozemska, což je – po nepatřičné asociaci s pomeranči – důvod, proč sportovci této země vystupují v dresech barvy přechodné mezi červenou a žlutou (a to navzdory tomu, že zmiňované ovoce se v jejich jazyce nazývá sinaasappel, doslova „čínské jablko“, což je variantou německého Apfelsine – „jablko z Číny“).
Batrachomýomachia po česku a její souvislosti nejen s angorskými králíky
Když v 17. století započala nizozemská kolonizace jižní Afriky, byl nejdelší jihoafrický tok právě na počest panovnického rodu pojmenován Oranjerivier (“Oranžská řeka“), což spolu se jménem další řeky Vaal (“Šedá“ či „Kalná“) dalo jméno státním útvarům Transvaal (“Závaalí“, pokud to vůbec lze překládat) a Svobodný oranžský stát, které si vybudovali v jižní Africe nizozemští osadníci, často také nazývaní Búrové (v originále „Boer“). Toto slovo pochází ze staršího nizozemského výrazu boer – „zemědělec, osadník“, přešlo ovšem i do češtiny, kde se vyskytuje zejména ve spojeních burské oříšky a búrské války, a jeho etymologicky blízkým příbuzným je i hanlivé označení buran, jež pochází ze středohornoněmeckého bûre, dnešního Bauer (“rolník, zemědělec“), a ve starší podobě búr je jako nadávku sedlákům kritizuje ve spisu O trojiem lidu řeč již v 15. století Petr Chelčický.
Jak Transvaal, tak Svobodný oranžský stát a další menší útvary nizozemských osadníků v jižní Africe se po poněkud složitých historických peripetiích staly objektem britské snahy o ovládnutí co možná největších afrických území.
V roce 1877 tak Britové nekrvavě anektovali Transvaal pod záminkou, že místní vláda je zaprvé zkorumpovaná a zadruhé neschopná řešit konflikty s kmeny původních afrických obyvatel. Britská správa však byla necitlivá, vymáhala vysoké daně a tvrdě prosazovala angličtinu namísto dosavadní afrikánštiny (osadnické varianty nizozemštiny), takže v listopadu 1880 Búrové povstali – a nečekaně v tzv. první búrské válce zvítězili v několika bitvách nad britskou koloniální armádou, což umožnilo, aby v srpnu 1881 obnovili plnou samosprávu Transvaalu, byť bylo v mírové smlouvě určeno, že formálně se i nadále bude jednat o kolonii britské koruny.
Ponížení z porážky ovšem nedalo britskému imperialismu spát. Záminka pro revanš se našla poté, co se v r. 1886 na území Transvaalu našlo zlato a vypukla zlatá horečka. Nizozemští osadníci nebyli nadšeni z přílivu zlatokopů z celého světa a odmítali jim udělit občanství a zejména volební právo, což vedlo ke střetům mezi starousedlíky a nově příchozími, které se britská koloniální správa okolních území rozhodla – samozřejmě zcela nesobecky – ochraňovat, a navíc se vedení britských kolonií v okolí obávalo zbohatnutí Transvaalu z těžby zlata. Proto Britové podporovali místní nepokoje a r. 1895 dokonce zorganizovali ozbrojený vpád (pseudo)soukromé armády na území Transvaalu.
Čtvrtý červenec dnes a před 250, jakož i 200 lety
Přestože transvaalský prezident Paul Kruger několikrát jel do Londýna vyjednávat, napětí postupně vzrůstalo. Nakonec po dalších britských nepřátelských krocích vyhlásily Transvaal a Svobodný oranžský stát v říjnu 1899 Britskému impériu válku a překvapivě zvítězily v několika úvodních bitvách. Již na jaře 1900 však britská armáda dostala mohutné posily a začala dobývat búrská území. Když pak v červnu padla Pretorie, hlavní město Transvaalu, búrská pravidelná armáda kapitulovala, avšak zhruba polovina jejích příslušníků přešla ke guerillovému způsobu boje, jenž kartu opět obrátil a působil Britům těžké ztráty.
Ve snaze tomu zabránit „vynalezlo“ britské velení dvě vzájemně se doplňující opatření: aby znemožnila podporu guerill civilním obyvatelstvem, zahájila britská armáda kampaň scorched earth (“spálená země“), během níž postupně srovnala se zemí 40 měst či městeček a vyvrátila cca 30 000 búrských zemědělských usedlostí (zbourala veškeré stavby, vybila všechna hospodářská zvířata a spálila úrodu na polích) a současně zřídila concentration camps (“soustředné tábory“), kam odesílala osazenstvo zničených farem, hlavně ženy, děti a seniory v celkovém počtu přes 100 000 osob. V těchto táborech byla zcela nedostatečná hygiena, řádila tam malárie, spalničky a průjmová onemocnění, a poměry byly celkově natolik otřesné, že to postupně vyvolalo obrovské pobouření nejen v kontinentální Evropě, která slovně a ideově Búry v jejich boji podporovala (prakticky ovšem neudělala nic), ale dokonce i v samotné Británii.
Finální rozbuškou se stala fotografie sedmileté Lizzie van Zylové, která měla zvláštní táborový režim se sníženým přídělem potravin jako „trestem“ za to, že její otec bojoval proti Britům, umírající na tyfus a podvýživu (v okamžiku smrti vážila 15 liber, tedy cca 6,8 kg – možná stojí za to si tento snímek vyhledat na webu). Zajímavostí může být, že fotografii do Británie poslal Arthur Conan Doyle, jenž válku podporoval a sloužil v britských jednotkách jako lékař, s propagandistickým cílem ukázat, jak špatně se Búrové starají o své děti a jak je proto potřeba je z humanitárních důvodů v soustředných táborech umisťovat – vydával totiž fotografii za snímek z momentu přijetí malé Lizzie do tábora.
Věc byla ovšem natolik neuvěřitelná, že se pravda brzy ukázala – a tak byla britská konzervativní vláda, zaskočená silou vnitřní opozice proti takovým postupům i mezinárodní ostudou rozměrů nikdy předtím ani nikdy potom nevídaných, 16. července 1901, tedy dnes před 125 lety, dohnána k ustavení vyšetřovací komise. Do jejího čela postavila Millicent Garrett Fawcettovou, umírněnou sufražetku a především stranickou kolegyni konzervativců, s nadějí, že se vše podaří „zamést pod koberec“.
Je však ke cti Millicent Fawcettové i dalších zúčastněných potřeba říci, že komise se ujala své práce s velkou poctivostí, navštívila řadu soustředných táborů a ve své finální zprávě z listopadu 1901 nejenže potvrdila všechna obvinění, ale také navrhla řadu opatření, jak poměry zlepšit – což se nakonec částečně i stalo. I tak je ale potřeba mít v historické paměti, že v první verzi koncentračních táborů zahynulo na nemoci, podvýživu a vůbec špatné životní podmínky cca 26 000 původních nizozemských farmářů, tedy zhruba každý čtvrtý internovaný (a podobné to bylo v oddělených táborech pro jejich černošský personál).