Náčelník generálního štábu Karel Řehka už to má „za pár“. Puntičkářsky vzato za devatenáct, jak za dob povinné vojenské služby psávali mazáci po hospodách. Prostě mu 30. června končí kontrakt s armádou a ví se to už dlouho. Až do středy se ale nevědělo, kam Řehka zamíří poté.
Ve středu o tom přinesl informace web iDNES.cz. I když nejde o informace potvrzené, i když sám Řehka prý ještě nemá zcela jasno, spekuluje se, že by mohl kandidovat do Senátu. Anebo působit jako poradce na Hradě.
Řehka na straně hnutí STAN?
Je to samozřejmě věc Karla Řehky, brzy již bývalého generála Řehky. A také institucí, které mu nabídnou místo (v případě Hradu), nebo voličů, kteří mu dají hlas (v případě Senátu).
Ale nebude to výmysl. „Obeznámené zdroje“ tvrdí, že kdyby Řehka kandidoval, neopíral by se o žádný politický subjekt, ale šel by do souboje sám jako nezávislý. Takto nuancovaně se neuvažuje v situaci, kdy ta myšlenka člověka jen napadne. Uvažuje se tak ve chvíli, kdy člověk tu myšlenku už nějak zpracovává. Zvláště tak racionální a systematický muž, jako je Karel Řehka.
Měl by Karel Řehka kandidovat do Senátu?
A ještě něco. Z hnutí STAN už prý zaznělo, že kdyby Řehka do Senátu skutečně kandidoval, STAN proti němu nepostaví svého člověka. Je to informace ve prospěch Řehky? Ve smyslu, že sníží sílu jeho konkurence? Nebo spíš informace, která ho může oslabit? Ve smyslu, že ti, kteří cíleně nevolí STAN, nebudou tím spíš cíleně volit ani Řehku? Prostě lidé, kteří bývalého generála Pavla v roli prezidenta považují za lídra opozice. A na Řehku se dívají podobně.
Ale jak už bylo řečeno. Jsou to jen spekulace, proto s nimi jako se spekulacemi zacházejme. Nechme je pro tuto chvíli být.
Syrový, Svoboda, Pavel a…
Ale stejně může vrtat hlavou obecnější věc. Čím to, že v posledních letech láká role politika – či alespoň, řekněme, veřejného intelektuála – generály ve výslužbě?
Český stát, česká společnost, tedy společnost liberálně plebejská a spíše skeptická, s generály v politice velkou zkušenost nemá. Uděláme-li si stručnou bilanci, vyzní asi takto.
Generál Jan Syrový (hrdina prvního odboje, legionář) se stal premiérem v roce 1938, těsně před Mnichovem a pár měsíců po něm. Generál Ludvík Svoboda (hrdina prvního i druhého odboje, legionář, velitel československé jednotky v SSSR) se stal prezidentem za „pražského jara“. Byl jím v letech 1968–1975.
Zůnu pochválil Berlín za Ukrajinu. Nebude mít ministr obrany doma průšvih?
Lze to shrnout tak, že první století republiky si vystačilo s dvěma generály ve vysoké politice. Kdežto teď bychom mohli mít dva generály v politice během pouhých tří let.
Jeden bývalý generál sídlí v úřadu prezidenta a druhý – kdybychom vzali spekulace vážně – se do světa politiky chystá. Mohl by sídlit v Senátu pár měsíců poté, co mu vyprší kontrakt pro nejvýše postaveného muže v armádě.
Na štíru se žádným zákonem to samozřejmě není. Ale do jaké míry je to stravitelné pro zdejší voliče? Je to pro ně politicky i společensky košer? To může být docela zajímavá otázka.
Generál nevadí, hlavně když je „náš“
Uvidíme. Na pohled se to jeví tak, že oba „političtí generálové“, Pavel i Řehka, jsou na jedné straně názorové barikády, na straně liberální demokracie, evropských hodnot, progresivismu a podobně. Což byl ještě před čtyřiceti lety kýžený cíl, ale teď jeho proponenti tlačí na pilu tak silně, až si z toho dost lidí dělá legraci.
Pavel a Babiš jako favoriti v prezidentské volbě? Spíš čekáme, zda někoho „vymyslí“ lobbisté
Nemůže to dopadnout tak, že ti, kteří se teď posmívají kdysi vytoužené liberální demokracii (vidí v ní náběh k zakotvené „vedoucí roli“ jednoho politického směru), se budou vysmívat „liberální juntě“? Nebo dokonce „militantní demokracii“, o které varovně píše filozof Václav Bělohradský?
Rozhlédneme-li se po tradičním Západu, generálové či bývalí generálové z politiky vymizeli už před půlstoletím. V USA skončil prezident Eisenhower (1961). Ve Francii prezident de Gaulle (1969). V Řecku junta „černých plukovníků“ (1974). Ve Španělsku caudillo Franco (1975). Vytratili se i ze středovýchodní Evropy. Třeba v Jugoslávii maršál Tito (1980). Nebo v Polsku generál Jaruzelski (1990).
Bylo by demagogické klást Petra Pavla či Karla Řehku do jedné škatulky s Francem, Titem, Jaruzelským nebo „černými plukovníky“. Ale nemálo zdejších voličů to tak vnímá. Že když měla armáda silný vliv, generálové se drželi od vrcholné politiky dále. Když se pak armáda zprofesionalizovala a byla zrušena „povinná vojna“, začala vysoká politika generály lákat.
