Český politický hybrid: když proti sobě stojí premiér a prezident

Poté, co 12. března 2012 vstoupil v platnost zákon o přímé volbě prezidenta, většina voličů ho vítala. Konečně, zněl hlas lidu po tom „danse macabre“ ve Španělském sále Pražského hradu, když byl podruhé volen Václav Klaus! Skeptická menšina však už víc než tušila, že je právě zaděláno na pěknou porci problémů.

Dosud vlastně jednoduchý ryze parlamentní model demokracie (všechna moc je delegována na parlament volený přímo lidem!) se proměnil v hybridní variantu, vyžadující odpověď na novou otázku: Jsou práva i povinnosti prezidenta vybaveného přímým mandátem stejná, či spíše větší, než tomu bylo doposud?

Nebylo nic jednoduššího než okamžitě napnout všechny legislativně kvalifikované síly odleva doprava a nově deklarovat pravidla, nebo alespoň guidelines vymezující pravomoci i povinnosti parlamentní (premiérské) a prezidentské. Jenže jak to s jednoduchými úkoly často chodí, i tady bylo příliš složité se dohodnout na tom, jak je splnit. Navíc v časech mírných se všichni spoléhali na to, že konsensuální chování si aktéři zachovají i v časech vichrných, a nechají se vést ustálenou ústavní praxí (zvyklostmi). Jenže, jak právě sledujeme, opak je pravdou.

Výsledkem je dnešní situace: kompetenční žaloba prezidenta republiky na vládu a dva proti sobě stojící tábory. Jako už tolikrát: Sparta, nebo Slávie, Losna, nebo Mažňák, bramborový salát se salámem, nebo bez salámu, premiér, nebo prezident, žaloba ano, žaloba ne.

Vrací Petr Pavel vládě úder, nebo je to jen formální spor? Záleží především na divácích

Za sebe říkám, že kompetenční žaloba ano. Nejen kvůli konkrétním třem tématům, které v ní prezident Pavel vznesl a které měly pomoci řešit momentální spor. Především kvůli onomu širšímu kontextu.

V době, kdy se tento text rodil a reakce Ústavního soudu nebyla známa, jsem se ani nepokoušel věštit, jak na tři témata prezidentovy žaloby zareaguje, ale velmi jsem přál této zemi, aby se tento sbor ušlechtilých právních myslí nějak vyslovil, třeba v nějakém doprovodném sdělení, co soudí o neřešených otázkách prezidentských i parlamentních pravomocí i povinností. Tady přece nejde jen o cestu do Ankary. Jde taky o jmenování vlády, použitý mechanismus odvolatelnosti, podmínky kandidatury, to jen namátkou.

Ústavní soud zasahuje do exekutivy. Prezident může pomocí žalob mařit práci vlády

Ústavní soud stál proto ve skutečnosti před možná nejtěžším úkolem, jaký kdy měl: nikoli jen rozhodnout konkrétní spor, ale především respektovaně deklarovat zmiňovaná pravidla či guidelines, jež hybridní variantě naší parlamentní demokracie chybí.

P. S. Konzultoval jsem problematiku hybridů též s umělou inteligencí, konkrétně Claudem od Anthropicu. Sdělil mi kromě jiného následující: „Slovo hybrid pochází z latinského hybrida (varianta ibrida), kde původně znamenalo konkrétně potomka domácí svině a divokého kance. Až do doby, než kolem roku 1850 dostalo obecný smysl ‚cokoli, co vzniklo ze dvou heterogenních věcí‘, se používalo jen vzácně. To je přece pěkné: zárodkem pojmu moderní politické teorie byl prasečí bastard.“

Tolik Claude. Když jsem to četl, suď Bůh, proč mě napadla velmi, velmi nekorektní otázka: kdo je v tom našem politickém hybridu domácí svině a kdo divoký kanec? A kdo bastard?