Česká republika dnes nepotřebuje politické performery, ale muže i ženy činu

Nevím, zda prezident může nejmenovat ministra navrženého premiérem, a stejně si nejsem jistý, kdo má Českou republiku zastupovat na významných zahraničních jednáních. Kdybych potřeboval znát odpověď, obrátil bych se na Ústavní soud. Dokud nerozhodne jeho autoritativní výklad, jsou všechny veřejně pronášené jistoty pouze názory a dalšími zdroji politických sporů.

Obsah ústavy mají pro praktické situace vykládat ti, kterým to přísluší. Jinou záležitost, která dnes českou politiku svírá snad ještě více než samotné kompetenční spory, však komentovat můžeme. Je jí způsob, jakým spolu naši politici komunikují.

Konflikt nad obsahem

Pamětníci si vzpomenou na různé bizarnosti komunistických vládců, z nichž asi nejvýrazněji vyčníval Milouš Jakeš. V určité fázi své politické dráhy působil dojmem člověka, který ztělesňoval intelektuální i morální úpadek tehdejšího režimu. Po listopadu 1989 se pak objevil Miroslav Sládek, první skutečně výrazný populista novodobé české politiky. Neusiloval o hledání řešení, ale o vyvolávání emocí, rozdělování společnosti a získávání pozornosti.

Měl jsem za to, že tento způsob politiky bude postupně slábnout. Místo toho se zdá, že se do veřejného prostoru vrací. Typickým představitelem je Tomio Okamura, jenž si za léta svého působení vybudoval stabilní okruh voličů a jeho politický styl dnes už málokoho překvapuje. Člověk s ním může nesouhlasit téměř ve všem, ale nelze mu upřít, že zůstává dlouhodobě konzistentní.

Prezident jako spoluzavazadlo. Vláda Petru Pavlovi opravdu nevěří

V posledních týdnech však tento způsob politiky výrazně zesílil i ve vystupování ministra zahraničí Petra Macinky. Nejde o jeho politické názory, o nichž lze legitimně vést spor, ani o program Motoristů, v němž lze najít některé velmi racionální návrhy hodné věcné diskuse. Problém představuje jeho styl. Neustálé provokace, povýšený tón, osobní výpady a snaha získávat pozornost za každou cenu připomínají politiku, která staví konflikt nad obsah.

Provokace namísto argumentace

Ministr zahraničí přitom zastupuje stát navenek, a právě od něj lze očekávat jistou míru zdrženlivosti a respektu k ústavním institucím i schopnost tlumit spory namísto jejich přiživování.

Česká republika přitom dnes nepotřebuje další politické performery, ale lidi, kteří budou schopní své představy skutečně prosazovat, nést za ně odpovědnost a přesvědčovat argumenty místo urážek. Potřebuje muže i ženy činu.

Milion chvilek pro prezidenta? Samostatnou demonstraci by si ale zasloužila jiná témata

Politika bude vždy do určité míry divadlem. Symboly, gesta i ostré výroky k ní neodmyslitelně patří. Ve chvíli, kdy se však samotná provokace stane cílem a věcná argumentace ustoupí do pozadí, začíná ztrácet nejen politická kultura, ale celá země. Česká republika dnes potřebuje méně politiků, kteří usilují především o pozornost kamer a sociálních sítí, a více těch, kteří dokážou prosadit něco, co bude mít význam i poté, co kamery odjedou.