Voice of Freedom Повна версія

Česko má dva geniální vojevůdce. O Žižkovi víme snad vše, o Radeckém nás musí učit Angličan

· Main news

Vedle Jana Žižky je v české historii ještě jeden nikdy neporažený vojevůdce, na rozdíl od husitského hejtmana se ale k němu už více než století Češi nechtějí znát. Hraběte Josefa Václava Radeckého z Radče (1766–1858) obdivoval celý svět, když v bitvě u Lipska připravil Napoleonovi takový výprask, že se z něj francouzský císař už nikdy nevzpamatoval, a dodnes se o něm učí na americké vojenské akademii West Point.

Jen my jsme ho z historické paměti vytěsnili. Je to historická křivda, kterou snad napraví schválený návrat jeho slavného pomníku z dílny bratrů Emanuela a Josefa Maxových na Malostranské náměstí – a třeba také nová kniha s názvem Radecký: Velkolepý vítěz a vojenský génius.

Hrabě Radecký pocházel ze starého českého šlechtického rodu, narodil se v Třebnici u Sedlčan a byl to hrdý zemský vlastenec. Již od mládí směřoval k vojenské kariéře, roku 1784 vstoupil do císařské armády a zahájil službu, která trvala neuvěřitelných sedmdesát dva let. Sloužil pěti panovníkům a prošel několika odlišnými epochami evropských dějin. Zažil války proti Osmanské říši, boje s revoluční Francií i Napoleonovým císařstvím nebo s nacionalistickými rebely.

Jen věrný služebník císaře? Maršál Radecký dodnes rozděluje společnost

Nejzářivější okamžik prožil v již zmíněné bitvě u Lipska v roce 1813, známé jako bitva národů. Koaličnímu vojsku velel kníže Karel Filip ze Schwarzenbergu, další velmi schopný vojevůdce, který ale velkou část energie musel věnovat diplomatickému urovnávání rozmíšek mezi hlavami států jednotlivých vojsk, především uklidňování ruského cara Alexandra I. Hrabě Radecký byl náčelníkem Schwarzenbergova štábu a také hlavním autorem spojeneckých plánů.

Jeho další kariéra byla spojena především se severní Itálií. Roku 1831 převzal velení rakouských vojsk v Lombardii a Benátsku. V mírových časech se soustředil na reorganizaci armády a zvýšení její bojeschopnosti, věnoval pozornost výcviku, disciplíně, velení, logistice i vztahům mezi důstojníky a mužstvem. V revolučním roce 1848, kdy již překročil osmdesátku, se mu to bohatě vyplatilo.

V čele císařských vojsk v severní Itálii čelil sardinskému králi Karlu Albertovi, který usiloval o vytlačení habsburské moci z Apeninského poloostrova. Radecký se opřel o pevnostní systém, vždy zachoval chladnou hlavu, a kam vstoupil, tam vítězil. Dne 25. července 1848 dosáhl slavného vítězství v bitvě u Custozy a o rok později v neméně slavné bitvě u Novary definitivně zlomil vojenskou moc sardinského krále.

Maršálek je víc než maršál aneb O vojenské hodnosti Josefa Václava Radeckého z Radče

Britský historik Alan Sked (* 1947) se ve své monografii o Josefu Václavovi Radeckém nezaměřuje pouze na jeho velitelské schopnosti, ale analyzuje také jeho vztahy a kontakty s politiky a diplomaty první poloviny 19. století. Autor si rovněž všímá Radeckého schopnosti vybrat si vhodné spolupracovníky, bez nichž by kupříkladu návrhy na armádní reformu protlačit nedokázal, i soukromého života velkého vojevůdce. I tam je o čem vyprávět, protože jeho choť Františku Romanu rozenou ze Strassoldo-Grafenbergu doprovázely nejen drobné společenské skandály, ale také velké finanční nároky, jež vyústily v maršálovy obří dluhy.

Alan Sked: Radecký: Velkolepý vítěz a vojenský génius

V překladu Daniely Orlando vydalo nakladatelství Argo, Praha 2026. 272 stran.

A autor se nevyhýbá ani některým domnělým kontroverzím, které Radeckého v očích kritiků provázejí. Vysvětluje, jak to bylo s údajným zabíjením Italů, kteří záškodnicky vraždili jeho vojáky ze zálohy, a na pravou míru uvádí i další mýty, které se o něm tradují. Před čtenářovýma očima tak postupně povstává plastický obraz jedné z největších postav české historie nejen vojenství, který opět musel napsat zahraniční autor. Českých publikací na toto téma je totiž zoufale málo.