Evropa chce dělat více za méně peněz. Prosazuje to Babiš, jenže takhle svět nefunguje

Šéfové unijních zemí se tento týden nedohodli na kompromisním návrhu víceletého rozpočtového rámce Evropské unie, který má určit výdaje na období let 2028 až 2034. Jako obvykle proti sobě stojí dva velké tábory.

Takzvaní šetřiví, mezi něž patří Německo, Rakousko a severské země, požadují větší úspory. Naproti tomu „přátelé soudržnosti“, zjednodušeně řečeno země střední a jižní Evropy, chtějí zachovat dost peněz na podporu zemědělství a chudších regionů. Nepomohlo ani to, že Irsko předsedající unii původní návrh seškrtalo. Tentokrát ovšem může mít tahle hádka větší dopady než kdy dříve.

Měla by Evropská unie víc šetřit?

Členské státy po Evropské unii stále častěji chtějí, aby zajišťovala další úkoly: od obrany a společných vojenských zakázek přes posílení konkurenceschopnosti vůči Číně a Spojeným státům až po ochranu vnějších hranic. Proto je návrh rozpočtu i po seškrtání stále výrazně vyšší než minulé rozpočty. Přitom, otevřeně řečeno, rozpočet Evropské unie je stále fatálně minimalistický. Jistě, v návrhu rozpočtového rámce by se dalo ušetřit a jsou v něm i neefektivní výdaje, ale to nestačí.

Současný společný rozpočet představuje zhruba jedno procento ekonomického výkonu Unie a ani jeho navržené kompromisní zvýšení o necelou třetinu nepomůže. Už jen proto, že podstatnou část pohltí splácení dluhů a zbytek zřejmě sežere inflace. Pro srovnání: americký federální rozpočet odpovídá přibližně 23 procentům HDP a samotný spolkový rozpočet Německa asi 12 procentům. Tato čísla samozřejmě nejsou zcela srovnatelná, ale něco napovídají.

USA a Čína jsou dál

Pokud mají evropské firmy konkurovat americkým a čínským společnostem, potřebují vedle přístupu na velký trh také dostatek kapitálu, infrastrukturu, výzkum a stabilní prostředí a to něco stojí. Spojené státy a Čína těží z rozsahu svých ekonomických prostorů. Evropa se proto musí zbavovat překážek, které stále brání podnikání napříč jejími hranicemi, a zároveň spolupracovat v oblastech, kde nestačí snaha jednotlivých unijních zemí. Obojí něco stojí. A společné investice do výzkumu, infrastruktury, obrany nebo strategických technologií však vyžadují také větší evropský rozpočet.

Dalším krokem by mělo být vytvoření skutečně jednotného evropského kapitálového trhu, aby se úspory mohly snáze proměňovat v investice napříč Unií. K tomu by mohly pomoci společné investiční programy případně financované evropskými dluhopisy, které pomohou rozvinout kapitálový trh stejně jako kdysi americké federální dluhopisy.

Summit EU začal objímáním se Zelenským. Mezi vynechanými byli Babiš a Fico

A to ještě není řeč o eurozóně. Společná měna vyžaduje ke své stabilitě kromě měnové i odpovídající fiskální politiku. Jednou z cest, jak lépe zvládat hluboké recese nebo jiné asymetrické šoky, by byla společná fiskální kapacita umožňující za určitých podmínek dočasné transfery či společné investice. Něco podobného, jako když peníze z „Prahy“ jdou do Ústeckého nebo Karlovarského kraje. To unii chybí, a proto je náchylná ke krizím.

Aby mohla Unie financovat společné priority, potřebuje také stabilní příjmy. Nemusí jít nutně o vyšší příspěvky jednotlivých států. Evropská komise proto navrhuje nové vlastní zdroje, které by část financování přesunuly na celoevropskou úroveň.

Jenže členské země se neshodnou ani na tom, jak financovat rozpočet a co z něj platit. Někteří politici chtějí zachovat peníze na soudržnost a další tradiční výdaje, ale zároveň odmítají nové zdroje příjmů. Příkladem je český premiér Andrej Babiš. Nelze ale dlouhodobě požadovat zachování výdajů, přidávat nové společné úkoly a současně odmítat všechny možnosti, jak je zaplatit. Taková kvadratura kruhu nefunguje a fungovat nebude.

Proč se Babiš mračil před odletem do Bruselu a dojde na summitu EU k dohodě?

Evropské státy se tak musí rozhodnout, co vlastně od Unie chtějí. Pokud má být především nástrojem pro přerozdělování peněz na zemědělství a podporu chudších regionů, může zůstat její rozpočet relativně malý. Jestliže má ale zároveň pomáhat Evropě obstát v soupeření se Spojenými státy a Čínou, posilovat obranu a financovat společné strategické investice, musí mít odpovídající prostředky. Pokoušet se dělat více za méně peněz může znít politicky přitažlivě. Ve světě, v němž soupeři investují do průmyslu, technologií a obrany, to ale rozhodně není recept na úspěch.