Glosa: O Knížákovi
Chcete-li článek poslouchat, přihlaste se
Milan Knížák se svými ironickými omalovánkami
Skon Milana Knížáka je nesporně událost. Nekrologů se objevila řada a ohlasů na sítích spousta, už to zase skoro vypadá, jako by se s dotyčným osobně poznala minimálně půlka Prahy. Kdekdo se vyjadřuje k tomu, jaký byl a příšerné slovo „kontroverzní“ zase zvýšilo svůj výskyt.
Reklama
V souvislosti s Knížákovým odchodem se většinově připomíná jeho užitečně nesametový nástup na pražskou Akademii výtvarných umění v roce 1990 a také jeho následné, pro mnohé autoritářské, šéfování pražské Národní galerii (1999–2011). Dokonce častěji než na jeho dílo přijde řeč na přátelství s Václavem Klausem…
Jako první reakce na smrt takto vyhraněné osobnosti lze nynější referování snad i pochopit, ale čas už pracuje na tom, že se z toho rychle stanou podružnosti. Za deset patnáct let to už budou pouhé položky v biografii, a zůstane jen dílo a jeho význam ve výtvarných dějinách – a také ovšem cena na trhu.
V jednom z nekrologů jsem četl, že jako výtvarník byl Milan Knížák geniální. S tímto přívlastkem bych obecně rovněž šetřil a netuším, ke které části a fázi Knížákovy tvorby by to adjektivum šlo přiřadit.
Sám v rozhovoru pro Český rozhlas, který poskytl v prosinci 2017 redaktorce Ivaně Chmel Denčevové, řekl, že podle zájmu o jeho tvorbu ve světě to podstatné vytvořil mezi svým dvacátým a třicátým rokem života. Mimochodem, v tom rozhovoru hovořil neuhýbavě, ale klidně a věcně, jako vyrovnaný člověk.
Knížák tím sdělil, že z mezinárodního hlediska napsal svoji nejsilnější tvůrčí kapitolu v šedesátých letech, když se svými akcemi radikálně ptal, co umění vlastně je, čím je a čím není aktuální a potřebné. Aktivity rozzlobeného mladého muže budou nejspíš tím přetrvávajícím zápisem v dějinách i tehdy, kdy už si na jeho šéfování Národní galerii nikdo ani nevzpomene.
Glosa: Vaculík 100
Výběr článků
Reklama