Herečka Maggie Gyllenhaalová: Ženy mají spoustu tónů, které muži nevidí - Novinky
Chcete-li článek poslouchat, přihlaste se
Maggie Gyllenhaalová
V devatenácti letech strávila půl roku v Praze. Chodila do Divadla Na zábradlí. Viděla hrát Jiřího Bartošku. „Prostředí mě okouzlilo,“ vzpomínala s odstupem hollywoodská hvězda Maggie Gyllenhaalová nedávno v Karlových Varech. Skvělá herečka i režisérka na Mezinárodním festivalu Karlovy Vary převzala Cenu prezidenta.
Reklama
Začněme hezky, česky. V Praze jste studovala v roce 1997. Kde přesně?
Na Kolumbijské univerzitě. Ale to sloveso „studovala“ je v případě Prahy hodně nadnesené. Byla jsem hodně vlažná studentka. V Praze jsem strávila sice jeden semestr, ale spíš jsem žila, než chodila do školy. K tomuhle patřilo poznávání české kultury. Dodnes si pamatuji, jak mě okouzlilo Divadlo Na zábradlí…
Předpokládám, že česky neumíte. Čím vás zaujalo?
V češtině bych dala dohromady pár slov, samozřejmě k nim patří pivo… Ale to divadlo mě nadchlo poetikou. Sice jsem hercům nerozuměla, ale rozuměla jsem dané hře a rozuměla jsem jejich záměru. Tamní atmosféra mě okouzlila. Tohle je kouzlo skvělého divadla. Nemusíte rozumět jazyku, v němž se hraje, je-li dobré, dostane vás. Naprosto mě v experimentální hře Čechova Racka uchvátil jeden herec. Až později jsem zjistila, že to byl Jiří Bartoška.
FOTO: Divadlo, film, televize a Jiří Bartoška (1947–2025)
Podobně vás ale nadchnul další Čech, jeho kamarád, režisér Miloš Forman. Jeho filmy jste před příjezdem do Prahy znala?
Promítaly nám je hlavně v hodinách češtiny, na které jsem v Praze tedy poctivě chodila. Právě Forman může za to, že jsem se vydala na uměleckou dráhu. Konkrétně jeho snímek Lásky jedné plavovlásky (1965). Našla jsem v něm to, čemu se říká „vkus“. Pro mě má všechno: poetiku, příběh, stále ho miluji.
Sama jste se na režijní cestu před několika lety vydala.
Mám pocit, že mi i tahle profese sedí. Jsem vytrvalá, což je vlastnost, kterou k téhle práci nutně potřebujete. Pamatuji si na svůj první den v roli režisérky. Svou prvotinu, Temnou dceru (2021), jsem také produkovala. Napsala jsem tehdy svému muži (americký herec Peter Sarsgaard - pozn. red.): režírování je velmi tvrdá práce, ale jsem jako v nebi. A tam už vytrvalost zase tak nepotřebujete…
Americká herečka Maggie Gyllenhaalová uvedla 4. července 2026 na 60. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech svůj film Nevěsta!
Jinak, samozřejmě, že oproti herecké práci je ta režisérská mnohem komplexnější. Řešíte řadu věcí. Chvílemi si říkáte: zvládnu to a jak? Nakonec dojdete k cíli a vidíte, že je dotočeno. Čekáte, co filmu řeknou diváci. Za sebou v tu chvíli ale máte výjimečný čas, v němž jste zažívala lásku k tvorbě, nadšení a svobodu. Ta vytrvalost, o níž jsem mluvila – to vám prozradím – můj manžel, tam musí být. Ale není v procesu to hlavní. Režie mi připomíná obyčejný život, se všemi vzestupy i propady. Vždy to nějak dopadne.
Reklama
Velká diskuse, nejen v Hollywoodu, se točí kolem ženské emancipace. Je pro vás vůbec téma, že jste jako žena, coby režisérka, vstoupila do oboru, jenž patříval spíše mužům?
Tohle jsem nikdy neřešila. Rozhodla jsem se, že udělám Temnou dceru, cítila jsem, že ji mám natočit jako režisérka, šla jsem do toho. V téhle souvislosti je spíš důležité, jaký máte vkus, zda víte, koho chcete oslovit, zda máte nějaké vlohy pro to, co chcete dělat. Což se často formuje v každém z nás od dětství.
Když jsem v 80. letech poslouchala hudbu, vnímala jsem, že v rádiu hrají dokola v jistém období třeba čtyřicet písniček. Ty mě, jistě, formovaly. Díky nim se tvořil můj nynější hudební vkus.
Kdykoli pak jednu z těch skladeb slyšíte znovu, napadne vás: tuhle písničku mám rád/a. Když se přes tuhle okliku vrátím ke srovnání herectví a režie, herectví je o roli, kterou vám dali, režie je o tom, co máte na mysli, co máte ve svém srdci, jak se sama vymezujete vůči světu, jak (ne)šťastně se v něm cítíte… Váš jazyk, způsob, jakým chcete vyprávět svůj příběh tohle vše formuje. Někdy do toho dáváte to, co se líbí všem, jindy jste v menšině. Jak jsem říkala, režie je jako život.
Máte za sebou desítky rolí ve slavných filmech a seriálech jako herečka. Přišla jste na něco nového v momentě, kdy jste se ujala režie?
Toho je tolik, že nevím, co říci dříve. Před tím, než jsem začala natáčet Temnou dceru, musela jsem se potkat s řadou skvělých lidí z branže, od filmu. Najít ty nejlepší, kteří sdílejí mé představy o umění. Důležité bylo, že jsme se potkaly s kameramankou, Hélène Louvartovou. Ona je prostě skvělá.
FOTO: Velké ohlédnutí za karlovarským festivalem. Překvapení i hvězdy
Bavily jsme se v době, kdy se rozjížděla pandemie covidu. Ona byla v Paříži, já ve Státech. Společně jsme přes Zoom řešily projekt, svět kolem nás se měnil. Pamatuji si jako dnes, jak se mě ptala na první scénu Temné dcery, jak si ji já představuji. „Povězte mi, jak vidíte světlo,“ zaznělo on-line a já jsem nevěděla, co na to říct.
Mlčela jste?
Spontánně jsem reagovala: mě nezajímá světlo, chci vyprávět příběh, zajímají mě herecké výkony, konkrétní scény…, tím vším chci něco divákům sdělit. Dodala jsem, že jsem schopná do detailů popsat jednotlivé záběry, ovšem světlo mezi to, o čem přemýšlím, nepatří. Hélène se ale nedala.
Reklama
Znovu zopakovala: mě ale zajímá vaše vnímání světla v téhle a téhle scéně. Pochopila jsem, že si musím dát chvíli v hovoru pauzu a promyslet to, proč na „světle“ trvá. Zrovna Temná dcera totiž na něm stála, jak jsem záhy pochopila. Natáčela jsem ji s minimální technikou, tedy srovnám-li to s běžnými projekty.
Ač šlo o film, Hélène pracovala občas s objektivy, jež se využívají pro televizi. Mně se to zprvu nelíbilo, ovšem ona stále říkala: věř mi, tohle je pro příběh nejlepší. Vysvětlila mi, že potřebuje vše nasnímat v kontrastu. Střídat široké a úzké záběry, čímž vytvoří to, co chci. Tak jsem jí (u)věřila. Sama jsem totiž viděla, že kdybych to neudělala, náš film, svůj film tím poškodím.
Ale váš druhý film, hororová Nevěsta! (2026), je i z tohoto pohledu už zcela jiný.
To už byl úplně jiný žánr. Navíc jsem si k tomuto filmu psala scénář, zatímco u Temné dcery jsem se opírala o literární předlohu Eleny Ferrante. Najednou jsme na Nevěstu! potřebovali spoustu vybavení. Museli jsme mít hodně věcí předpřipravených, aby se vůbec mohlo točit. K tomu si přidejte, že jsem byla i producentka, nemohla jsem neřešit finanční stránku projektů. Rozpočet jsme neomezený tedy neměli.
Vyjednávání o penězích máte také v kategorii: baví mě?
Nebudu vám lhát, když řeknu, že tyhle přípravy mě baví… Ale vím, že musí proběhnout, musí proběhnout dobře, aby se dal natočit úspěšný film. K přípravám na práci patří také ty dlouhé hodiny s kameramany, abychom si vyjasnili, co chceme dělat, jak bude vypadat námi tvořený svět.
Trailer Nevěsta!Video: Vertical Entertainment
A to už mě zase baví hodně (U Nevěsty! stál za kamerou Lawrence Sher - pozn. red.). Je to hodně intimní, intenzivní část přípravy daného filmu. Tohle potěšení následně přeneseme na štáb, na herce během natáčení. Sdílíme s nimi „obraz“, který jsme vybudovali. Připomíná to hudební skladbu, kterou jste složila, postupně necháváte rezonovat. Koukáte, jak ta „slova“ rezonují, vše se propojuje do celku, do filmu… Vážně mě nikdy předtím, než jsem začala sama režírovat, netušila, jak hodně mě to bude bavit.
Herectví je nyní na druhé koleji?
Víc nabídky zvažuji, přiznávám. Režie u mě vede. I když taky vnímám, že nesu kritiku svého filmu hůř, než když „jen“ hraju. Ale ať se vám mé snímky: Temná dcera, Nevěsta!, líbí, nebo ne, mě naplnily. Mimo jiné právě díky rozhovorům s kameramany, které vybudovaly imaginativní svět.
Podobné projekty s sebou přináší řadu závazků, včetně těch finančních. Podobná zodpovědnost vás nesvazuje?
Zodpovědnost? Tu cítím jako máma. To je skutečná změna, která s sebou tenhle závazek přináší. Staneš se mámou. Najednou jsi zodpovědná za život jiného člověka. Cítíš, víš, že je to neuvěřitelné, vzrušující, silné, a zároveň naprosto děsivé. Ty pocity jsou dvojaké. Leckdy nemáš na výběr mezi tím, co (ne)chceš.
Jako producentka, režisérka tuhle svobodu mám. Vždy se dá jít nějakou jinou cestou, když to tou původně vybranou nejde… Své filmy miluji, stojím za nimi, nesu za ně odpovědnost. Ale tohle vědomí mě nepochromuje. Ani si nemyslím, že do všeho nějak vstupuje fakt, že jsem v téhle branži žena. Čímž se vracím někam na úvod tohohle rozhovoru. To, že jsem žena, se v mých filmech odráží jinak.
A jak?
Podívejte se, všichni známe slavné, klasické filmy, které vyprávějí muži o ženách. Milujeme je, což je v pořádku. Jenže muži vnímají jen část ženského spektra. Nejsou ženami, nevidí většinu. Tím, že žena jste, vám filmy o ženách dávají větší prostor to, co znáte, skutečně zachytit. Zase jsme u vaší otázky, zda jsou si muži a ženy v naší branži rovni. Historicky nikoli. Režie bývala mužská práce. Proto bývá a je ceněná.
Nerovnost je tedy v tom, že obecně to, co dělají ženy, je vnímáno jako méně cenné. Podívejte se na postavení učitelek. Dělají profesi, které si všichni vlastně hodně vážíme, ale platíme je za ni špatně. A mnozí k nim také nepřistupují s patřičnou úctou. Tedy alespoň u nás, v Americe.
Reklama
V Česku je to podobné… Jaké ženské příběhy tedy v kinech chybějí?
Ženy mají spoustu tónů, které muži nevidí, nevnímají. Právě proto, že většinu filmů od počátků kinematografie natočili muži. Jsme zase u toho. Svět se mění. Tím, jak do režisérské branže vstoupily ženy, přibyla ženská témata. Což může být osvěžující i pro muže. Pro ty, kteří skutečně chtějí vnímat ženy. Režisérky odvyprávějí i příběhy, kde se dozvědí, za co se stydíme, o čem nerady mluvíme, fakta, která s nikým nesdílíme, protože se stydíme. Ženy režisérky otevírají jiná témata. Jsou pestrá. Stejně jako náš život.
Nacházíme se na karlovarském filmovém festivalu. Za dva měsíce budete v Benátkách. Od 2. do 12. září tam budete předsedat hlavní porotě na 83. ročníku mezinárodního filmového festivalu. Těšíte se?
Moc, a to od prvního momentu, kdy mi to nabídli. Beru to jako velkou poctu. Jsem velmi zvědavá, jak to bude vypadat. Filmové festivaly obecně miluji. Ráda se na jednom místě podívám na to, co mi momentálně nabízejí kina a tvůrci. Je to skvělá šance se setkávat s lidmi. Mluvit s nimi o umění, jen tak s nimi mluvit.
Zase se vrátím k Temné dceři. Natáčeli jsme ji za pandemie. Tomu, kdo ji měl vidět před premiérou, jsem ji posílala. Každý se na ni díval sám. Muselo to tak být. Chtěla jsem slyšet názory lidí, jimž věřím. Chodily mi jednotlivě. Pak přišly Benátky, kde měl snímek premiéru. A sklidil potlesk ve stoje.
Obal knihy
Ten potlesk trval čtyři minuty. Vy jste si z Benátek odvezla v roce 2021 cenu za nejlepší scénář. I proto Benátky milujete?
Je to tak. Stejně jako jsem v Praze našla cestu k umění, v Benátkách jsem se zrodila jako režisérka. Ten velký úspěch jsem doslova v sobě cítila.
Kolik na vás v Benátkách čeká filmů k vidění?
Tak dvacet, dvacet tři? Jsem si jistá, že to zvládnu. Krátce před úspěchem v Benátkách jsem byla v porotě na festivalu v Cannes, a tam to bylo podobné. Stejně tak jsem byla v porotách na festivalu v Berlíně (rok 2017) a v Sundance, tehdy jsem ale byla vážně mladá.
Ještě vás vrátím k tvorbě, ke scénářům. V Temné dceři jste využila literární předlohu Eleny Ferrante. Šlo o náhodu, anebo jste její velká fanynka?
To druhé, jsem její fanynka. Četla jsem její Geniální přítelkyně v anglickém překladu. Hltala jsem díl po dílu a nemohla jsem se dočkat těch dalších, nových. Rozhodně jsem tedy byla v první vlně jejích cizojazyčných fanoušků. Přečetla jsem tři díly a netrpělivě čekala na čtvrtý. Z pohledu žánru je to taková „telenovela“, proto má autorka takový úspěch.
Navíc autorka umí popsat věci, které jsem nikde před tím takhle zachycené neviděla, ani jsem o nich neslyšela vyprávět. Z popsaných věcí jsem se místy cítila až zaskočená, vyděšená. Měla jsem pocit, že její knihy odhalují cosi, co ve mně je, a že je vytahují na povrch. Proto jsem sáhla po její knižní předloze, když jsem plánovala režijní debut. Chtěla jsem, abychom se na věci koukli společně, ne abychom je každý řešil v osamění, nad knihou.
Šlo vám o diskusi na různá témata?
Ano, ty postavy ve mně žily. Chtěla jsem o nich mluvit. Zjistit, co jim říkají další osoby. Chtěla jsem slyšet odpovědi jiných na otázky: co kdyby tohle byla vaše dcera, tohle vaše máma, vaše milenka, případně váš manžel…?
Mluvíme o knihách. Váš třetí snímek, který budete režírovat, má také literární předlohu. Co mi o něm řeknete?
Upřímně? Raději bych neříkala nic. Tohle téma je pro mě velmi citlivé, protože informace o tom, že cosi připravuji, prosákla na veřejnost v raném stadiu příprav. Ve fázi, kdy považuji podobné přípravy za ryze osobní, intimní věc. Takže vám potvrdím, že mým chystaným režisérským počinem bude adaptace oceňovaného románu Rachel Kushnerové Creation Lake (příběh sleduje americkou tajnou agentku, která se v utajení infiltruje do komunity radikálních eko-aktivistů ve Francii). Tuhle knihu miluji. A prosím, pojďme k jinému tématu.
Dobře. Pojďme znovu k Nevěstě! a Temné dceři. Jsou v něčem stejné, hodně ženské. Je v nich vzdor, vztek. Je to vaše téma?
V něčem ano, ale myslím si, že neexistuje univerzální ženský vztek, vzdor. Mám tak ráda ženské postavy, které v sobě skrývají celé spektrum vlastností a pocitů. Nesleduji jen takzvaně silné ženy. Vztek je mezi nimi rozhodně silným aspektem, ovšem stejně tak nás ovlivňují další emoce spojené s potěšením, láskou, svobodou a dalšími věcmi. Zajímá mě, jak vypadá ženská touha. To vše hodně řeším v Nevěstě!
Reklama
Jste známá tím, že nemlčíte. Otevíráte i bolavá témata. Vaše dcery jsou evidentně po vás. Starší Ramona podpořila protesty proti akcím izraelské armády v Gaze. Souhlasíte s ní?
Je silná, nezávislá žena. Na svůj názor má právo (rodina má židovské kořeny - pozn. red.) … Jinak běžně nedělám žádná nepromyšlená prohlášení o současném světě. Jen zmíním, že letošní 4. červenec (oslava vzniku USA - pozn. red.) slavit nebudu.
+10
Maggie Gyllenhaalová
Pět nejlepších filmových zážitků z Karlových Varů
Výběr článků
Reklama