Hlavolam. Co dělat, když USA chtějí ven, Rusové dovnitř a Němci nahoru?
Při hodnocení summitu NATO v Ankaře padají vznešené věty o nevídané jednotě, o přecházení od slibů k činům, o tom, že je třeba udělat více a rychleji, že je třeba otevřít peněženku a podobně. Hovoří se o vzniku NATO 3.0.
Verze 1.0 vznikla v době studené války s cílem, který definoval první šéf organizace lord Hastings Lionel Ismay: držet Sovětský svaz venku, Američany uvnitř a Němce dole. Tento model fungoval do pádu železné opony, kdy Rusko v době vládnutí Borise Jelcina (1991–1999) bylo prakticky spojencem Západu a Německo po spojení SRN a NDR vystartovalo nahoru, což řada expertů považovala za první porážku NATO 2.0.
Summit v Ankaře se odehrál v době, kdy Evropa v globálním měřítku ztrácí svoji politickou, ekonomickou i vojenskou váhu. Jako by se ocitla v opačné situaci než v době vzniku NATO: Američanům už se nechce být uvnitř v takové míře jako dříve, Německo je nahoře a Rusové by zase rádi dovnitř.
Lídři v Ankaře se tvářili, že v obrovském kusu sýru na stole nevidí díry. Přitom jsou velké – nespokojenost USA nejen s výdaji na zbrojení většiny států, ale i slabá politická podpora amerických vojenských akcí (například v oblasti Perského zálivu), hádky mezi Německem a Polskem ohledně rozdělení peněz z bruselského fondu EPF, spory mezi Amerikou na jedné a Španělskem a Dánskem na druhé straně či roztržky mezi Řeckem a Tureckem.
Vyvolá „duch Ankary“ NATO 3.0? Jak to vidí země nepoužívající brýle „Pavel vs. Babiš“
Deklarovanou politickou jednotu spojenců trochu nahlodala zpráva ze 4. července, kdy Francie oznámila, že její letadlová loď Charles de Gaulle se po ani ne dvouměsíčním pobytu u Hormuzského průlivu vrátí do Toulonu. Ale Carl von Clausewitz nás učil, že válka je především politická záležitost, takže nebylo boha, který by v Ankaře donutil lídry, aby tyto otázky řešili.
Zatímco poslední turecký summit NATO se konal v roce 2004 v Istanbulu, tedy v evropské části země, letos se politici setkali v Ankaře, což symbolizuje Asii, kam hlavní proud turecké politiky směřuje. Těžko si dnes představit seriózního evropského politika, který si opravdu myslí, že strategickým zájmem Turecka je poslat desítky tisíc vojáků do Polska či do Pobaltí, aby tyto země bránili proti Rusům.
Nové NATO, o kterém se snilo v Ankaře, jistě vznikne, ale až v případě, pokud bude existovat vážná a srozumitelná hrozba ze strany Ruska. Slyšíme politické deklarace o existenciální hrozbě, ale není pravděpodobné, že když lídři jednají v uzavřené místnosti, nevidí realitu na konvencionální úrovni. Tedy že když se pro Rusy stává nepřekonatelnou výzvou i Ukrajina, tak že by si troufli na mnohem silnější evropské NATO. To ale vůbec neznamená, že ze strany Ruska neexistuje nekonvencionální, tedy nukleární hrozba, což je ale naprosto odlišná situace.
Trumpova grónská obsese opět rozkládá NATO. Jak dlouho to Aliance vydrží?
Evropská část NATO má šanci „udržet Američany vevnitř“ pouze v případě, až se stane relevantním hráčem i v jiných regionech světa. Na příkladu bohatých států kolem Perského zálivu vidíme, že jen velké peníze a moderní zbraně jsou k ničemu. Tamní armády mají asi tolik stíhaček jako celá Evropská unie – a co dokázaly proti Íránu? Prakticky nic.
Stejně jako v arabských Emirátech, tak i v zemích Evropské unie platí, že mezi hlavní cíle lidí nepatří bránit svoji zemi, ale žít v blahobytu. Politickou loajalitu už dávno vytvářejí faktory prosperity, nikoli to, že vláda pošle občany na frontu. Navíc tam, kde koheze společnosti se významně drolí, jako v zemích západní Evropy (kvůli důsledkům nelegální migrace a ekonomické recese), jsou politici zahlceni řešením vnitřních problémů, proto jejich státy nejsou schopny ukázat sílu navenek.