Hledá se nepřítel, čím nebezpečnější, tím lepší. Značka spěchá
Říkám to dlouho, potřebujeme nepřítele. Už si přesně nepamatuju, kdy začal chybět, ale vzpomínám si, že kamarád Petr Kučera něco takového předpovídal ještě v době, kdy jsme nepřítele měli, tedy za totality. Važte si komunistů, zažertoval jednou, až se jich zbavíme, budeme se hádat mezi sebou.
Poprvé jsem si problému všimla pár měsíců po Listopadu 1989 a rozhodně se to nelepší, spíš naopak. Mně z toho vychází, že je třeba se poohlídnout.
Rozhlížela jsem se už dřív, a třeba v časech covidu to vypadalo nadějně. Aspoň v počátcích. Šili jsme roušky, rozdávali je i lidem, co volili jinou politickou stranu, a oceňovali jsme dokonce i ty, kteří pěstovali přátelské vztahy s Čínou (mohli odtamtud leccos dovézt). Pak se to ale nějak pokazilo, támhleten nenosí roušku, jak by měl, támhleten bonzuje, a když se objevila toužená vakcína, úleva byla jen dočasná. Chtějí nás všechny čipovat! Zavírají školy a brání našim dětem ve vzdělávání! Za mrtvé může vláda! Vnější nepřítel prostě nezafungoval dostatečně a národ nesjednotil.
Kavky útočí zezadu. Sledovat horory může být poučnější, než jste čekali
Slibným se ale jevilo i Rusko. A nelze říct, že by politici tu šanci promarnili. Jakmile začalo ochabovat spontánní rozhořčení nad jeho agresí, přidali na rétorice. Nejen Ukrajina byla napadena, my jsme taky ve válce, a pokud někdo říká, že ne, bude nejspíš ruský agent! Osobně jsem na ruskou agentku narazila už po pár měsících na pedikúře. Jak mi tak pilovala nehty, Rusů se zastávala. Tenkrát jsem ji považovala za politováníhodnou výjimku, ale časem bylo jasné, že část národa by docela ráda zase kupovala ruský plyn. Tím opadla další naděje.
Rozhodně ovšem nepadá moje přesvědčení, že vnější nepřítel může být pro vnitřní atmosféru ve společnosti užitečný, takže hledám dál. Moc se mi to nedaří. Tuhle jsem se přistihla, že uvažuju dokonce o klíšťatech. Soudě podle toho, co říkají média, klíšťata ohrožují nás všechny. Neschováte se před nimi ani ve městech, ani na horách, ani na jaře, ani v zimě, jejich aktivita vrcholí vždycky, když zapnu rádio.
Ano, proti klíšťové encefalopatii máme očkování, ale na boreliózu vakcína neplatí, a mně na ni před lety umřela kamarádka, protože se dlouho nepoznalo, od čeho její potíže pocházejí. Kromě toho je tu ještě několik dalších nemocí, co ty potvory, které nejsou skoro ani vidět, přenášejí. Vrtá mi hlavou, jestli tu bývaly vždycky. Fakt je, že zánět mozkových blan zahubil mému tatínkovi sestřičku už před sto lety, avšak tenkrát nikoho nenapadlo spojovat neštěstí s hmyzem.
Tak nám pustili Feriho a mikrofeminismy pro dnešní den
Dnes je situace jiná. Klíště sugestivně vyvedené ve známé reklamě coby monstrum by se jako strašák hodit mohlo. Aspoň prozatímně, než zas přijde něco vydatnějšího. Lidi straší rádi. Pokud ale mají k dispozici jeden strašák, nemívají potřebu shánět se hned po jiném. K postrašení už tolik nepotřebují Turka ani Macinku, ba ani Okamuru.