A čtete recenze na svoje knížky? Otázka padá v literárním světě docela často a zdá se, že ho rozděluje na tábory. Nesmiřitelné, samozřejmě; co by to jinak bylo za tábory?
Jedna filozofická větev se hrdě hlásí k tomu, že recenze aktivně vyhledává, pročítá a pídí se v nich po společných jmenovatelích, aby se mohla vydat naproti čtenářské poptávce. Je to cesta vydlážděná, opatřená mnoha směrovými cedulemi. Na první pohled pohodlná, ale má to háčky. Cedule sice ukazují, kudy to jedině můžete vzít, ovšem odporují si. Zaručeně doprava, zaručeně na střed. Jestli se nevydáte vlevo, zhynete v bažině a osamění. No jen se nerozpakujte, běžte, vždyť se stačí držet cedulí.
Literatura v éře ekonomiky pozornosti: psaní jako bytí v jazyce, ne výroba obsahu
Jako zabít ptáčka
Problém je i s tím dlážděním. Úhledná a rovná šedá plocha je sice přehledná, jen vám na ní nic moc vlastního neporoste. Není v ní skoro místo pro úrodnou zeminu a experimentální výsev. Jako na poli u sedláka, co nemá k půdě úctu – řepka, kukuřice, obilí, řepka, kukuřice, obilí. Výnos je vysoký, pestrost mizivá, zem to vysaje, ale nač se zdržovat podružnostmi? Až to tady zajde na nedostatek živin, najde se nová parcela na vylití kreativním betonem.
Z živého domu
Kultura v úzkém a širokém slova smyslu, tedy plody lidské tvořivosti a vespolnosti, určuje osnovu Z živého domu. Protože co může být živější než kreativita, kreace a někdy i kreatury? Kateřina Surmanová je spisovatelka a novinářka, působila v Lidových novinách coby vedoucí domácí redakce, a nyní se s rubrikou mírně vrací, protože podlehnout pocitu vlastní nepostradatelnosti je snadné. A živé.
Skupina přívrženců bedlivého sledování ohlasů má mantru, skoro až bojový pokřik: „Kdo tvrdí, že nečte recenze na svoje knihy, ten lže.“ Podobně kategorická prohlášení nejsou skoro nikdy pravda (ano, dala jsem si pozor a jistím se pojistkou ve „skoro“); spíš ukazují na neschopnost nahlédnout věci z cizorodé perspektivy. I když už Atticus Finch v nestárnoucí klasice Jako zabít ptáčka upozorňoval, že tohle jednoduché mentální kouzlo zahání obludy předsudků zpátky do děr a jeskyní. Podívat se očima toho druhého.
Coby umírněný (aspoň doufám) aktivista druhého myšlenkového směru se domnívám, že v tom spočívá podstata, proč druhá skupina recenze na svá díla číst odmítá, nebo je aspoň aktivně nevyhledává. Pokud mi někdo svoje kritické zhodnocení pošle, pokud mě označí nebo jinak projeví zájem navázat dialog, vítám to a cením si toho. Ale ne, pokud mi někdo za zády hobluje achilovky jízlivostmi a uštěpačnými poznámkami typu: „Takovou blbost mohla napsat jedině ženská.“ nebo „Hej, nevíte někdo, jaké bere drogy?“, případně univerzálně nasaditelné „Absolutní odpad. To se nedá číst.“ Co na to říct? Že vydloubám z laptopové klávesnice písmenka, za trest je pozřu a nikdy víc neposkvrním wordovou plochu? Že se vzdávám, protože uživatel Bejk007 se mnou není spokojený?
Zůstat si věrný
A pak tu máme masochisty. Po vzoru postavy uhnětené z telecího, co si ve filmu Pane, vy jste vdova připnula punčošku svíracím špendlíkem rovnou do stehna. V noci, když na ně padne tma a samota, se zanoří do hlubin čtenářských databází a hltají. Kdyby radši, s prominutím, sežrali pytel brambůrek s kýblem zmrzliny. Bylo by to zdravější. Dny a týdny se pak mátožně potýkají s vlastní identitou a neví. Stojí vůbec za něco? Co to s lidmi je, kde se bere ta chladná krvelačnost? Proč plýtvat tolik času na knihu, co se mi nelíbila, proč radši nejdu chválit tu, co mě uhranula? Chtějí do takového světa ještě pouštět svoji obnaženou duši v dalších knihách?
Protože ono to bolí. Ono to trápí, když se vysmějete něčemu, co člověk vydal ze sebe, co vytvořil. Kopete ho rovnou do nervů. A třeba by jen stačilo udělat to jako Atticus. Podívat se očima toho druhého. Ubrat. Nasadit jiný tón. Zeptat se sám sebe, jestli mi plivání stojí za to. A co vlastně?
A co děti? Mají si co číst? Za to, že se naši potomci ztrácejí v záplavě informací, může společnost
Trvám na tom, že ani u těch slušných recenzí není autor povinen reagovat na výčitky tím, že svůj styl nebo vyprávění změní. Vlastně bych spíš řekla, že je povinen zůstat si věrný. Jakmile začnete u tak niterného a intimního procesu, jakým je tvorba, uhýbat masové poptávce nebo přehršli dílčích výhrad, skončíte jako Frankenstein nebo panenka Barbie. Buď sešité monstrum, nebo hlaďoučký plast. Ani v jednom se nepoznáte. Přinejlepším si to omluvíte hypotékou, přinejhorším cynismem. Ale od literatury bychom měli chtít víc, než aby se zalíbila. A od sebe koneckonců taky.
