Hodný Trump a zlý Hegseth? Není zásadní, kdo od nás pojede na summit NATO, ale s čím přijdou USA

Pojede, či nepojede prezident Pavel na summit NATO do Ankary? Kdybychom to poměřovali popsanými stránkami webů či odvysílanými časy v televizi a rádiu, mohli bychom si myslet, že je to téma číslo jedna u nás i v Evropě. Ale spíš je to ilustrace naší sebestřednosti.

Kdybychom to poměřovali tím, co řekl ve středu americký prezident Trump a ve čtvrtek jeho ministr obrany (ministr války, jak se tituluje) Pete Hegseth, došlo by nám, že je to prkotina.

Kdo bude velet akci Ankara? Spor o summit NATO přichází v nejméně vhodnou dobu

Zda v Ankaře bude, či nebude Petr Pavel, nezmění nic na tom, s čím na summitu NATO vyrukují USA. Ne že by nešlo o peníze vydávané na obranu, ale není to téma číslo jedna.

„Byl to test. A příliš mnoho spojenců neobstálo“

Máme-li si udělat obrázek, stačí nahlédnout do mainstreamových médií Evropy, například do magazínu Der Spiegel. Zděšení vyjádřené v jeho zpravodajském textu působí fakt autenticky. Myšleno zděšení hlavního názorového proudu evropských elit.

Trump na summitu G7 jednal se Zelenským, od Merze dostal svůj dres

Donald Trump přijel do Evropy – do francouzského Évianu na sešlost skupiny G7 – dobře a smířlivě naladěn. Přijel s pocitem vítěze nad Íránem, s dohodou, kterou evropské mocnosti na G7 v prohlášení označily za „průlom“ dosažený „pod silným vedením prezidenta Trumpa“.

Že je to devótní a směšné? Že otevřením Hormuzského průlivu se slaví to, co až do Trumpovy války hladce fungovalo? Samozřejmě. Ale na lidi Trumpova typu devótnost často zapůsobí.

Proto se v Évianu šířil opatrný pocit úlevy z toho, že Trump nejedná mstivě. Jenže ta úleva nevydržela ani 24 hodin. Už ve čtvrtek dopoledne přijel do Bruselu na setkání ministrů obrany NATO Pete Hegseth a vše bylo jinak. Hegseth oznámil revizi americké vojenské přítomnosti v Evropě „do šesti měsíců, možná i dříve“. A opatrnou úlevu vystřídalo zděšení.

USA přehodnotí svou přítomnost v Evropě, Hegseth chce „návrat“ k tvrdé alianci

Hegseth se soustředil na tři body. Cílem revize je, aby se NATO rychle a nezvratně posunulo k evropské vůdčí roli. Aby Evropa převzala primární odpovědnost za obranu kontinentu. A také zajistit, aby „naše práva na přístup, nasazení a přelet byla jasně definována a zaručena“.

Je to přesně podle úsloví o hodném a zlém policajtovi. Trump se při válce s Íránem rozčílil, že Španělsko, zpočátku i Británie a přinejmenším v jednom případě Itálie odmítly povolit přelety amerických letadel či využití amerických základen na svém území k útokům na Írán. V Évianu se však Trump choval jako hodný policajt, ničím nehrozil a do nikoho se nenavážel.

Pak ale přijel do Bruselu zlý policajt Pete Hegseth, mluvil drsně a vše je jinak. Prezident prý žádal jen to, aby „naše tryskáče a lodě mohly operovat ze základen a přístavů v Evropě“. Ale „příliš mnoho našich spojenců řeklo ne“. Podle Hegsetha to byl test. A příliš mnoho spojenců v něm neobstálo. „Bylo to hanebné,“ řekl Hegseth ostře.

Hodný policajt Rubio místo zlého Vance. Amerika není ani nepřítelem, ale ani „tátou“ Evropy

S kamennými tvářemi – jako když mluvil Vance

Toto je nyní jádro třenic mezi USA a evropskými členy NATO. Na příspěvky na obranu, na pověstných pět procent HDP, se nezapomnělo. Hegseth varoval, že nebude-li Evropa splňovat pět procent, o to méně dají USA. Ale jak bylo řečeno, není to téma ústřední ani překvapující.

Hegsethův výstup v roli zlého policajta vyvolal mezi přítomnými Evropany zděšení. Ne kvůli tomu, co říkal, ale spíš proto, jak to říkal. Že kritizoval progresivistickou ideologii. A že si to vůbec dovolil říkat veřejně.

Hegseth hovořil takto: „Síla Aliance nepramení z výborů, ministerských schůzek, konzultací a malých vlaječek na stolech. Místo na tanky, stíhačky a protivzdušnou obranu se příliš dlouho zaměřovala na rovnost pohlaví, změnu klimatu a úsporná opatření v oblasti obrany. Evropské hranice se otevíraly, sociální stát se rozšiřoval a rozpočty na obranu se hroutily.“

A Evropané na Radě NATO to sledovali s kamennými tvářemi, píše Der Spiegel. Kde už jsme se s takovým šokem z USA setkali? No jistě, v únoru 2025, když na Bezpečnostní konferenci v Mnichově vystoupil viceprezident Vance. Když říkal, že největší hrozbu pro Evropu necítí z Ruska a Číny, ale zevnitř jí samé, v ústupu od některých základních hodnot dosud sdílených s USA, Evropané v sále byli v šoku. Vance mluvil k publiku zvyklému na to, že mluví-li tak někdo v Evropě, dostane cejch populisty, dezinformátora či putinovce, je delegitimizován, ba vyštípán. Ale reprezentant Trumpovy Ameriky tak mluví, aniž lze proti němu zasáhnout. V tom byl ten šok.

To není dáno jen rolí. Je fakt, že Vance hrál v únoru 2025 zlého policajta. Ale o rok později přijel na konferenci do Mnichova šéf americké diplomacie Rubio. Hrál hodného policajta, který má velké pochopení pro Evropu, sklidil potlesk, ale v jádru mu šlo o totéž. Tak už to ve hře na hodného a zlého policajta chodí. A něco z toho se jistě promítne i do agendy summitu NATO v Ankaře.

Hádka o Pavla působí malicherně

Pro nás je užitečné to sledovat. Ne snad, že Česko by to vše mohlo nějak ovlivnit. Válečnou flotilu jsme do Hormuzské úžiny poslat nemohli, ani kdybychom chtěli sebevíc.

Ale mohlo by nám dojít, jak vedle těchto zásadních sporů působí handrkování o účast, nebo neúčast prezidenta v Ankaře malicherně, směšně. Našinec se nemůže zbavit dojmu, že kdyby se o tom mezi čtyřma očima bavili Petr Pavel a Andrej Babiš, nějak by se dohodli. Ale pokud to handrkování probíhá před publikem koalice, opozice, voličů a médií, stává se z toho sáhodlouhá fraška.