Hvězdný lesk, konfident StB, samotka. Osud Štěpničků ilustruje naše 20. století

Nedělní smrt Jiřího Štěpničky znovu připomíná jeden z nejpohnutějších hereckých osudů naší země. Jeho matka Jiřina Štěpničková byla prvorepublikovou hvězdou, obětí komunistické zvůle i herečkou, která se následně za minulého režimu znovu snažila dostat k rolím.

Příběh, který by vydal na román. Skvělá ilustrace zamotaných dějin 20. století. Však se také tento pohnutý osud stal předlohou pro televizní film Past, který před časem natočil Viktor Polesný se Zuzanou Stivínovou v hlavní roli.

Jiřina Štěpničková byla úspěšnou prvorepublikovou herečkou. Hrála v Národním divadle, od poloviny 30. let i na stříbrném plátně. Po válce žila nějaký čas v Londýně, kde se jí roku 1947 narodil ze vztahu s akademickým malířem Janem Samcem syn Jiří.

Po válce ji ale slibované „světlé zítřky“ rozhodně nečekaly. Ač ještě podepsala prokomunistickou výzvu Kupředu, zpátky ni krok!, stala se začátkem 50. let jednou z obětí nově nastupujícího režimu.

Slavná herečka Štěpničková totiž chtěla využít možnosti, jak se ze země pomalu uzavírané komunisty dostat ven. Spolu s tehdy čtyřletým synem se pokusila přejít hranice na Šumavě. Bohužel tak učinila na popud podvrženého dopisu.

Domluvený převaděč byl ve skutečnosti konfidentem Státní bezpečnosti, takže herečku na domnělých hranicích zadrželi a během dvoudenního procesu v prosinci roku 1952 exemplárně odsoudili k odnětí svobody na patnáct let. Dodnes se mluví o nechvalně známých reakcích veřejnosti i některých kolegů z Divadla na Vinohradech. Pro „hříšnou“ herečku požadovaly trest smrti.

Bylo z toho „jen“ patnáct let natvrdo. A malý syn Jiří putoval do dětského domova, odkud si ho po čase převzal otec a vychovával jej v Karlových Varech.

Slavní herečtí kolegové opakovaně pro Štěpničkovou žádali prezidenta Zápotockého o milost. Po několika pokusech se povedlo jen snížit trest z patnácti na deset let. Podmíněného propuštění se tak dočkala až v roce 1960, dva měsíce před prezidentskou amnestií. Celý tento čas strávila v pardubické věznici, kde zakusila i pobyt na samotce.

„Ptal jsem se jí tehdy, co to vůbec obnáší. Řekla mi: ‚Tři kroky dopředu, tři kroky dozadu a neustále rozsvícená lampička, ve dne v noci.‘ Místnost bez okna, takže den a noc rozeznávala podle toho, kdy mohla složit pryčnu ke zdi anebo rozložit a lehnout si. Nechápal jsem, jak to mohla přežít a nezbláznit se. Vysvětlila mi, že si opakovala všechny role, které kdy odehrála,“ vzpomínal po letech její syn Jiří.

Právě on popsal, jak složitý byl její návrat do života a k herecké profesi. „Byla sice amnestovaná, ale měla zákaz angažmá. Sama máma se bránila: ‚Prosím vás, vy říkáte, abych šla prodávat zmrzlinu na Malostranské náměstí, ale já jsem v podmínce. Když se se mnou ti lidi zastaví, protože jsem známá osobnost, zapovídají se se mnou a já udělám početní chybu, budu mít manko, a jsem zpátky ve vězení.‘ Ale nikdo na to neslyšel,“ uvedl Štěpnička.

„Teprve ředitel Kladenského divadla Dvořák, to byl sice kovaný komunista, ovšem za mámu se přimlouval tak dlouho, až mu ji povolili angažovat s tím, že ale nesmí do činohry. A jelikož Kladno mělo tehdy čtyři soubory, přijali ji do operety. A protože Dvořák byl chytrý, nasadil na repertoár všechny možné hry se zpěvy a tanci. Například Marjánku, matku pluku nebo Matku Kuráž, takže máma hrála dost,“ uvedl dále. Štěpničkové se následně podařil návrat do Realistického divadla v Praze.

Syn Jiří Štěpnička se vydal v matčiných šlépějích a taktéž se stal slavným a obsazovaným hercem. Paradoxem k rodinnému osudu se v jeho hereckém životopise může zdát titulní role v tendenčním seriále Gottwald z roku 1986.

Sám Štěpnička na tuto roli nebyl hrdý, bral ji ale jako úlitbu režimu. „V době, kdy se to projednávalo, byla už máma v nemocnici na onkologii a moc nekomunikovala. Ale já neměl potřebu to s ní konzultovat. Věděl jsem celkem přesně, co by mi řekla. Že to mám vzít. Máma byla taková. Když s něčím nesouhlasila, ustála to svým způsobem. A tohle? Žili jsme v socialistické republice, ona taky neodmítla titul zasloužilé umělkyně. Naopak po něm toužila,“ uvedl herec v otevřeném rozhovoru.

Štěpničková se skutečně v květnu roku 1968 stala zasloužilou umělkyní, i když to bylo v době, kdy se situace v naší zemi alespoň zdánlivě obracela příhodnějším směrem.

Nicméně aby ilustrace složitosti československého 20. století byla dokonalá, je třeba zmínit, že Štěpničkové podpis se objevil i pod nechvalným dokumentem známým jako „Anticharta“.

„Myslím, že jsem svým způsobem po ní a že jsem schopen se adaptovat do situace a prostředí, do kterého se dostanu, aniž bych z toho měl nějaké depky. Máma prostě byla tvrdá ženská, koneckonců stejně jako její vlastní máma, strakonická babička. Táta se mi jednou přiznal: ‚Víš, kdybych šel po ulici a Jiřina by šla proti mně, přejdu na druhou stranu tý ulice a zapadnu do prvního baráku, kterej tam najdu.‘ Byla prostě dominantní,“ vzpomínal na matku herec Jiří Štěpnička, který v neděli zemřel ve věku 79 let.