Igor Bareš: Nezapomínejme na to, že na počátku bylo slovo. Nenechme si to slovo vzít - Novinky
Chcete-li článek poslouchat, přihlaste se
Herec Igor Bareš
Setkáváme se v Olomouci, v budově Českého rozhlasu. S oběma místy je herec Igor Bareš spojen desítky let. „Jsem z Olomouce, stejně jako tohle město miluju rozhlas,“ vypráví mi. Je to i důvod, proč po herečce Haně Maciuchové převzal funkci čestného prezidenta Grand Prix Radio, která se v tomhle moravském městě koná každý rok. 42. ročník skončil ve čtvrtek.
Reklama
Mám vás spojeného s velkými divadelními rolemi na Vinohradech, v pražském Národním divadle, případně Stavovském divadle. Dává vám rozhlas introvertní polohu vašeho života?
Dává mi hlavně krásné pracovní příležitosti, což začalo hned po mých studiích na JAMU a trvá to dodnes.
Kam nyní chodíte nejčastěji, když chodíte pracovat do rozhlasu?
Jedu buď na Vinohrady, anebo do Karlína. Ale pro mě je to vždycky velmi příjemný výlet. Karlín totiž není úplně blízko mého domova, ale pražská MHD je správně zorganizovaná, takže mě to nezabere příliš času v životě.
Hodně času ve vašem životě ovšem zabralo přes 80 audioknih, které jste namluvil, stovky rolí v rozhlasových hrách.
To je pravda. Třeba Toulky českou minulostí jsem dělal dvanáct, třináct let. To jsem ještě bydlel v Brně. Chtěl jsem u toho být, když jsem se dozvěděl, že tamní rozhlas projekt dělá, zavolal jsem tvůrcům a optal se: To děláte beze mě? Jako velký milovník historie, starých časů jsem se do projektu vnutil. Tehdy bylo natočených cca 80 dílů (nyní je jich cca 760, Igor Bareš velkou část z nich namluvil - pozn. red.).
Poplatky zrušíme, zopakoval Babiš. Kritiky spojil i se „zneužitím“ 17. listopadu
Měl jsem Toulky velmi rád, jenže poté, co jsem opustil Brno, jsem se jich z organizačních důvodů vzdal. Jejich hlasem se stal taky Igor, jen Dostálek. Já jsem to dotáhl do konce 1. světové války, do vzniku Československa.
Šlo o nejnáročnější projekt, který jste dělal pro rozhlas?
Úplně ne, byl spíš nejdelší. Měl svůj řád. S kolegy Františkem Derflerem a Ivou Valešovou jsme se potkávali odpoledne v pondělí, od dvou do pěti. To byl taky důvod, proč už jsem v Toulkách po přestěhování do Prahy nemohl dál pokračovat.
Reklama
Na olomoucké besedě, na níž jste byl, jste zmínil, že máte rád práci na první pokus. Vychází vám to?
Ano, mám to tak rád. Posluchači většinou poslouchají půlhodinové rozhlasové pořady. Výroba každého trvá v průměru hodinu. A já jsem nedávno točil povídku v Praze, tu půlhodinku jsem dal za čtyřicet minut… Ono se to vyplatí, je-li člověk soustředěný, práce jde snáz.
Máte podobné tempo, práci na první dobrou máte rád obecně?
Platí, že když dělám audioknížku, tak se většinou podívám, jak náročná ta literatura je. Je-li to Zeyer nebo Vančura nebo Čapek, přípravu to vyžaduje. U audioknižek z takzvané severské krimi, ty se dělávají často, slevuji. Nebudeme se tvářit, že je to bůhvíjak vysoká literatura. Obecně k téhle práci přistupuji tak, že knihy dopředu nečtu.
Je to běžné?
Každý to má jinak. Táňa Medvecká, Pavel Rímský všechno znají do detailů, daný text mají barevně zvýrazněný a zpracovaný. Mě by to nebavilo. Já u mikrofonu příběh prožívám, případně prožívám danou chvilku z něj, což mikrofon podle mě pozná a respektuje. Kdybych věděl, kam detektivka spěje, emoce bych musel vyrábět, což by mě strašně unavovalo.
Obal audioknihy
Jste staromilec. Neunavovala vás podobně spolupráce s umělou inteligencí na knize o Karlu Gottovi Má cesta za štěstím?
To mě překvapilo hned od začátku. Když mi režisér Aleš Vrzák volal, seděl jsem právě v autě. Má žena, paní Antonie, řídila. No a já jsem hned na začátku musel přiznat, že jsem Gotta nikdy moc rád neměl, že jsem poslouchal Matušku. Když dodal, že to bude 73 dílů, téměř 31 hodin, nabídku jsem přijal slovy: To je jiná… Pak mě seznámil s tím nápadem, že Gotta oživí pomocí AI.
Kupodivu to funguje.
Kupodivu, hlavně proto, že ta audiokniha vznikala před třemi lety, kdy AI nebyla tak rozšířená. Gotta zvládla skvěle. Ani bych nepoznal, že to on není. Jeho hlas jsme dávali někam na začátek, doprostřed, aby nám posluchač zůstal svěží. Já jsem namluvil zbytek. A myslím si, že i tenhle projekt si své posluchače našel.
Přišel jste někdy sám za oblíbeným režisérem (z rozhlasu, od audioknih) s knihou, která vás zaujala a chtěl jste ji natočit?
Rozhodně. Byl to již zmíněný Čapek, jeho trilogie Hordubal, Povětroň a Obyčejný život, Vančura a jeho Pole orná a válečná, Zeyer a jeho Dům U tonoucí hvězdy, jenž jsme dokonce natáčeli tady, v olomouckém studiu. Mám vždycky velkou radost, když něco čtu jako v civilním životě a podaří se mi to potom prosadit do nějakého média, často právě do rozhlasu.
Jste radši v tom rozhlasovém studiu sám, anebo s kolegy?
Jak kdy. Jsem dost samotářský typ, u mikrofonu jsem raději sám, jenom s textem.
Reklama
Pouštíte si ty namluvené audioknihy i třeba v autě?
Jsem velmi nepozorný posluchač, takže ne. Vydržím poslouchat cokoli tak půl hodiny, a pak mě to přestane zajímat, má pozornost je vyčerpána. I proto celkem nechápu posluchače zmíněné severské krimi, protože ten záznam má třeba osmnáct hodin… Jinak potřebuju mít knížku v ruce, papírovou, ve které se kdykoli mohu kamkoli vrátit, ověřit si něco, co jsem například přehlédl. Proto mám radši knihy v knihovně.
Rozhlas musel patřit k vašemu dětství. Na koho si hned vzpomenete?
Těch výjimečných lidí by bylo! Ale na první dobrou mě napadne František Nepil. U jeho hlasu jsem snídával, pil kakao, pak šel do školy. Nesmím vynechat ani Hajaju, protože pohádky mám spojené s rozhlasem. Televizní Večerníček je rok starší než já, tak mě spíš minul. Televizi nikdo moc v počátcích vysílání neměl. Naopak díky Hajajovi jsem se seznámil třeba s Vlastimilem Brodským.
Jste z Olomouce. Jak jste na tom s hanáčtinou?
Nijak, neumím ji, což jsem zjistil na Střední zemědělskotechnické škole na Hradisku. Kdysi jsem chtěl pracovat v zoo. No a do té školy chodili spolužáci z vesnic kolem Olomouce. Mluvili hanácky a já jim nerozuměl. Byl tam mimo jiné Lojza ze Šumvaldu. A já mu jednou říkám: Lojzo, prosím tě, sejdeme se na náměstí u orloje. A on mně říká: Kde?
Tak mu zase zopakuji: U orloje. A on reaguje: Kde? Trvalo mi, než mi došlo, že to jeho kde je kdy… V Olomouci se totiž takhle nemluví. Dokonce si myslím, že tady mluvíme česky velmi pěkně, čistě a správně, na rozdíl například od Brna.
Igor Bareš v inscenaci Ostře sledované vlaky, Divadlo pod Palmovkou. V Praze hostuje hned v několika divadlech. To domovské, na Vinohradech, je zatím zavřené.
Pojďme na chvíli z Moravy do Prahy. Jste tvář Vinohradského divadla. Kde hrajete, když je budova rozkopána?
Nikde. Vinohradské divadlo, historická budova, je zavřená. Měli bychom hrát na Vinohradské třídě, ale protože přesun provází komplikace, mimo jiné kolem kolaudace, zatím nehrajeme. Snad k tomu dojde v prosinci. Zatím mě tedy potkáte jinde.
Třeba ve Stavovském divadle, v představení Audience u královny, že?
To je krásná věc. Hrajeme ji – my všichni herci – s Ivou Janžurovou. Teď tak jednou, dvakrát do měsíce. Jsem velice rád, že mě k tomu projektu přizvala, každé setkání s takovou osobností na jevišti je velkým přínosem.
Na závěr, na chvíli zpět do rozhlasu. Pracujete pro něj třicet šest let, jak jsem spočítala?
Možné i déle. Práci u mikrofonu jsme měli jako předmět na JAMU, končil jsem ji v roce 1989, bude to spíš 37 let. Zažil jsem v rozhlase i hubená léta, pak zase plodnější období. Brzy jsem se setkal s výbornými režiséry, k nimž patří také Michal Bureš. Rozhlas je médium, které v mém životě sehrálo výraznou roli. Důležitý je stále. Nezapomínejme na to, že na počátku bylo slovo. Nenechme si to slovo vzít. Nenechme si to ničím, nikým pokazit.
Prix Bohemia Radio 2026, vítězové
Osobní výpověď ženy odsouzené za závažný trestný čin, která se vyrovnává s vlastní vinou a hledá cestu k jejímu přijetí. Vznikl po setkání autorky s vězeňkyněmi ve Světlé nad Sázavou při společném poslechu audio série Odpustit?. Jedna z odsouzených se následně rozhodla podělit o svůj příběh.
Ukázka na: https://prixbohemia.rozhlas.cz/sama-sebe-jsem-se-bala-i-was-affraid-myself-9627823
Dílo zavádí posluchače do silvestrovské noci roku 2022, kdy končí celoplošné vysílání Českého rozhlasu na středních vlnách. Přestože je vysílač v Liblicích odpojen, zařízení dál záhadně vysílá a přijímá signál. Rozhlasoví technici se tak ocitají uprostřed nečekaného pátrání, které postupně přerůstá v příběh na pomezí krimi, mystéria a utopického thrilleru.
Ukázka na: https://prixbohemia.rozhlas.cz/jiri-havelka-tragedie-liblice-liblice-tragedy-9628930.
Prostřednictvím příběhu jedné polské rodiny přibližuje Rokicki univerzální zkušenost s láskou a ztrátou, která překračuje kulturní hranice i rozdílné rozhlasové tradice.
Ukázka na: https://prixbohemia.rozhlas.cz/posledni-akce-9631454.
Autor Artur Janoušek odhaluje zákulisí dotační kauzy a fungování mocenských vztahů v českém tenise. Série přibližuje vyšetřování podezření ze zneužívání veřejných prostředků a práci novinářů, která přispěla k policejnímu vyšetřování.
Ukázka na: https://prixbohemia.rozhlas.cz/system-kaderka-9627225.
Podcastová série autorů Vojtěcha Kovala, Jany Klímové a Lucie Korcové mapuje životní příběh podnikatele Petra Kellnera, vznik investiční skupiny PPF a její vliv na Česko. Prostřednictvím svědectví lidí z jeho okolí a dobových souvislostí přibližuje jeho cestu od počátků podnikání v 90. letech až po vybudování mezinárodní investiční skupiny.
Ukázka na: https://prixbohemia.rozhlas.cz/kellner-na-ceste-k-miliardam-9627151.
Jde o podcasty České společnosti ornitologické, které propojují svět ptáků, ochranu přírody a aktuální společenská i ekologická témata. Prostřednictvím rozhovorů s vědci, terénními pracovníky a dalšími hosty přibližují například úbytek biodiverzity, dopady klimatických změn nebo soužití člověka s divokými zvířaty. Rozhovory doplňují reportáže z terénu. Za projektem stojí moderátoři Alena Klvaňová, Jakub Hrouda a Petr Voříšek.
Ukázka na: https://prixbohemia.rozhlas.cz/ptaci-reci-9627330.
Studio Vary: Generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral o historii a budoucnosti
Výběr článků
Reklama