Jak by to udělal Trump? Populisty dalších zemí světa spojuje společný guru

Těží z veřejné nespokojenosti a své skandály připisují dysfunkčnímu systému. Globalistické síly podle nich obměňují novou třídu bohatý elit, oni ale naopak myslí na dobro lidu. Populistů ve světě přibývá. Inspirací jim je kdo jiný než Donald Trump.

Politici na obou stranách Atlantiku si tento týden, zdá se, kladli sami sobě otázku: Jak by to udělal Trump? Americká zpravodajská televize CNN popsala na svém webu poslední skandály moderní vlny populistického hnutí ve světě, kterému svým způsobem Trump vévodí.

Bývalý demokratický kandidát do Senátu za stát Maine Graham Platner musel ve středu ukončit kampaň kvůli skandálu z obvinění ze sexuálního napadení. Kontroverzní demokrat připsal svůj kolaps vůdcům opozičních stran, kteří podle něj spřádají plány na zničení jeho pokrokového hnutí.

Šéf britské protiimigrační strany Reform UK Nigel zase v úterý oznámil rezignaci na poslanecký post kvůli pochybnostem ohledně jeho osobního financování. Věc označil za lest „establishmentu“ a sdělil, že otázku svého jednání předloží „lidu“ v doplňujících volbách. Ty ale nabraly poněkud surrealistický spád, když se jako jeho hlavní protivník ukázal muž, který se převlékl za popelnici.

Ve Francii vůdkyně nacionalistické pravice Marine Le Penová se brání údajnému honu na čarodějnice ze strany státu. A to když odvolací soud potvrdil rozsudek za zpronevěru peněz Evropské unie proti ní a jejím stranickým kádrům. Zatarasila se jí tím cesta k další kandidatuře na prezidentku. A tak to chce hnát dál až k tamější ústavní radě.

Alibismus a lidská nespokojenost

Populistům jejich vlastní obtíže je utvrzují v názoru, že se „zlověstné oficiální síly“ nezastaví před ničím, aby je svrhly. Zároveň tito politici těží z hluboké nespokojenosti veřejnosti a mluví o globalistickém systému, který vytvořil novou třídu bohatě odměňovaných elit.

Le Penová, Trump a Farage využili jako zbraň i nelibost vůči imigraci. Svá hnutí tato trojice po léta rozvíjela a prozíravě rozpoznala sílu pobuřujících politických témat, která oficiální vládní garnitury zaspaly.

Svou osobní populistickou přitažlivost definoval Trump už ve svém prvním inauguračním projevu v lednu 2017.

„Příliš dlouho sklízela malá skupina v hlavním městě naší země plody vládní moci, zatímco náklady nesl lid,“ tvrdil. „Washington vzkvétal, ale lid se na jeho bohatství nepodílel. Politici prosperovali, pracovní místa však mizela a továrny se zavíraly.“

Demokraté nyní čekají na nástupce nezávislého senátora za Vermont Bernarda „Bernieho“ Sanderse. Ten ve svých dvou neúspěšných prezidentských kampaních sáhl po populistických ekonomických slibech, díky kterým vybudoval radikální progresivní hnutí.

Právě již zmíněný Platner se jevil jako předzvěst nové generace, která by mohla pomoci vést levicové protisystémové hnutí, ačkoli jeho kariéra nyní vypadá na první pohled beznadějně poté, co odstoupil z boje o senátorské křeslo v Maine.

Pokud však nezesílí hnutí frustrovaných aktivistů, které už nudí umírněné politické křídlo demokratů. Debatu o možnosti povstání ve stylu Donalda Trumpa v Demokratické straně už každopádně vyvolal.

Moderní vlna populismu, kterou v roce 2016 odstartovalo britské hlasování o vystoupení z Evropské unie utichla v roce 2020 s Trumpovou porážkou, soudí CNN. Nyní ale opět v USA burácí, a to s otevřenou podporou dalších amerických představitelů, jako je viceprezident J. D. Vance.

Situaci ještě zhoršuje pocit voličů v USA, Británii, Francii a Německu, že politici středového establishmentu, kteří opakovaně slibovali změny, tyto sliby stále nenaplňují.

„Já jsem vaše odplata,“ prohlásil Trump v březnu 2023 na Konferenci konzervativní politické akce (CPAC).

Rychlá tendence populistických vůdců přetvářet osobní politické krize v kult oběti spolu s jejich tvrzeními, že obvinění z pochybení nejsou ničím jiným než mocenskými hrami skrytých elit, vyvolává obavy ohledně toho, jak tito vůdci svá hnutí využívají.

Slabý odvar Trumpa

Platner, který vedl kampaň coby přímočarý dělník z řad lovců ústřic a veterán námořní pěchoty, se mnoha progresivistům jevil jako autentický archetyp. Ten demokraté naléhavě potřebovali, aby rozptýlili svůj obraz elitářské metropolitní strany.

Působil jako protijed proti kandidátům, kteří hovořili jazykem liberálních programových dokumentů, zatímco strana se snaží najít politický jazyk, který by oslovil běžné Američany.

Stejně jako Trump se Platner snažil proměnit kontroverze kolem své osobnosti v důkaz širšího spiknutí. Nakonec mu však chyběla Trumpova hroší kůže.

Jeho odstoupení z boje o senátorské křeslo přišlo poté, co jedna žena sdělila CNN a Politico, že ji znásilnil, když byl před téměř pěti lety silně opilý. Platner to samozřejmě popírá.

Svůj odchod zdůvodnil nikoli jako osobní přiznání odpovědnosti, ale jako důkaz toho, že pro mocné představoval příliš velkou hrozbu na to, aby mu byl dopřán úspěch.

„Nejsou to však falešná obvinění, která nás dostala do současné situace. Je to skutečnost, že je politický establishment využívá k tomu, aby na nás vyvíjel strukturální tlak,“ uvedl Platner ve videu, v němž oznámil své rozhodnutí.

„Žijeme v politickém systému, který není postaven pro obyčejné lidi. Je to systém, jehož struktura je navržena tak, aby zajistila, že hnutí jako to naše nemohou vzkvétat.“

Chce ukázat establishmentu prostředníček

Farage rovněž popírá jakékoli pochybení. O předsedovi strany Reform UK se spekuluje jako o možném premiérovi po příštích všeobecných volbách, které se musí konat nejpozději v srpnu 2029. Byl by to ohromující úspěch pro rebelského lídra, který si vybudoval image obyčejného člověka, jenž si rád dá pivo v hospodě.

Farage se však nyní brání proti obviněním, že neohlásil dary v hodnotě milionů liber od bohatých dárců. V rámci vyšetřování, které vede parlamentní orgán pro dodržování etických norem, jakékoli pochybení popírá. Plánuje přesvědčit voliče, že jde o spiknutí.

„Toto budou doplňující volby, ve kterých se lidé postaví proti establishmentu,“ prohlásil ve videu k svému záměru obsadit uvolněné místo v parlamentu.

Nové volby jsou podle Farageho „příležitostí ukázat celému establishmentu prostředníček a upřímně jim říct, kam si mají jít.“ V duchu Trumpa z roku 2024 zakončil slovy: „Pokud vyhraju já, vyhrajete i vy.“

Poslední slovo dostanou Francouzi

Stejně jako Farage i Le Penová tvrdí, že o jejím osudu by měli mít „poslední slovo“ Francouzi. Tak jako Trump se snaží hledat souvislost mezi tím, jak s ní zacházejí, a obyvatelstvem, které trpí kvůli údajné nedbalosti státu.

„Mnoho Francouzů prochází těžkými časy a my také procházíme těžkými časy,“ řekla Le Penová v rozhovoru vysílaném v hlavním vysílacím čase na televizní stanici TF1. „Věřím, že tyto zkoušky nás posílily.“

Le Penová je jako populistická průkopnice starší než Trump a zmírnila nejostřejší hrany krajně pravicového hnutí, které kdysi vedl její zesnulý otec Jean-Marie Le Pen.

Chystá se na svůj čtvrtý pokus o zisk prezidentského úřadu a možná má nyní největší šanci získat ve Francii nejvyšší moc.

S Trumpem má Le Penová společné i to, že pokud příští rok volby vyhraje, jakékoli přetrvávající právní potíže mohou být okamžitě smeteny ze stolu prezidentskou imunitou.

Nadcházející volby ve Velké Británii a Francii prověří, zda se Farageovi a Le Penové podaří napodobit Trumpovu politickou schopnost vyvléknout se z problémů.

Trump ve svém prvním inauguračním projevu v roce 2017 obvinil establishment, že „chránil sám sebe, nikoli však občany země“.

O deset let později nicméně kontroverze, skandály i obvinění, která obklopují nové populisty, vytvářejí poněkud ironickou situaci.

Zatímco se tito politici přibližují k moci, jsou obviňováni z toho, že své hnutí využívají nikoli k ochraně lidí, které politický a ekonomický establishment přehlíží nebo jim ubližuje, ale k ochraně sebe samých.