Můj skorošvagr Efeota, jeden z K.-ových nejmladších bratrů, je dnes vážený profesor hematologie. Ale když jsem ho poznala, byl to jednadvacetiletý mladíček, tak hubený, že skrz něj, jak by řekla moje babička, bylo vidět Prahu.
Efeota studoval na univerzitě, a aby si vydělal na školné, prováděl po nocích rozbory krve a moči pro místní nemocnici. Rodiče bydleli na vesnici dobrých šest hodin cesty od Benin City, ale naštěstí měl nejstarší Efeotův bratr v Benin City dům, a tak v něm bráchovi poskytl zázemí. Uhunoma je bohužel tak zařízený, že nemá v srdci místo na nikoho, miluje jen peníze. Řekl bráchovi, že za tu půlku matrace, na které nocoval společně s jeho synem, musí platit, anebo si to odpracovat.
A tak Efeota kromě studia a nočních směn v laborce prodával vodu. Uhunoma nedlouho předtím investoval do vrtu v nedaleké čtvrti, Efeota provedl rozbor vody, jestli je pitná, a teď seděl u kohoutku a prodával.
V téhle čtvrti byla ještě pořád spousta domácností bez vody, a tak lidé vděčně chodili k vrtu a Efeota jim čepoval vodu do kanystrů. Dvacet litrů vody bylo za 5 naira (to tenkrát odpovídalo zhruba půldruhému českému haléři), stolitrový barel 20 naira. Celodenním čepováním by si vydělal na dvě jídla v laciné restauraci, ale Efeota se neodvážil koupit si něco pro sebe. Všechny peníze poctivě odváděl Uhunomovi, který mu vyčítal, že je to málo, a obviňoval Efeotu, že krade.
Zmrzlina a barvoslepý casting. Práce tlumočnice bývá často nesnadná
Jednou jsem se Efeoty zeptala, kdy spí. Jen pokrčil rameny, zřejmě ho udržovaly při životě mikrospánky, kterým podlehl, zatímco se natáčel barel s vodou, anebo v laborce, v té minutě, než se roztok přefiltroval z jedné kádinky do druhé. Při přednáškách nespal, to by byla svatokrádež. Efeota si nesmírně vážil možnosti studovat.
Často k vrtu chodili místní agberu… no, asi se jim dá říkat rošťáci. Kluci víceméně v Efeotově věku, kteří na rozdíl od něj neměli co na práci, a tak pomáhali místnímu olomozovi (to je dědičný titul, který znamená něco jako „vládce čtvrti“) vyhrožovat místním obyvatelům a vybírat od nich výpalné. To byly částky podstatně vyšší, než kolik místní obyvatelé utratili za vodu.
Když se agberu chtěli napít, byli překvapivě vlídní. „Brácho, mám žízeň! Dáš mi vodu?“
Jak si zametač s kárkou, z níž se linulo reggae, podmanil svou část Londýna a udělal si ji hezkou
Efeota jim pokaždé natočil vodu do hrnku. Když měli velkou žízeň, několikrát to opakoval. Těchhle chlapečků nebylo málo a za den spotřebovali desítky litrů. Krom toho nebyli ve čtvrti moc oblíbení, z pochopitelných důvodů. Přesto by nikoho, ani místní obyvatele, ani Efeotu, dokonce ani Uhunomu, ve snu nenapadlo jim vodu upřít. To se prostě nedělá.
A vidíte to, teď se dočítám, že obyvatelstvo Ceuty statečně bojovalo proti přívalu migrantů, mimo jiné i tím, že jim – v nesnesitelném horku – odmítlo poskytnout jídlo a vodu. Doufám, že se to nedonese k Efeotovi. Určitě by smutně vrtěl hlavou nad tím, čemu říkáme evropské hodnoty.
