„Kdo chce zapálit ostatní, musí sám hořet,“ říká Jiří Štekr, vedoucí zastoupení Zehnder pro Česko a Slovensko. Do firmy nastoupil jako první zaměstnanec, když měla v Česku obrat kolem 30 tisíc eur. Dnes vede tým, mluví o důvěře, disciplíně i leadershipu — a stejnou vytrvalost, jakou používá při svých sportovních aktivitách, prosazuje i ve firmě.
Do světa mezinárodního byznysu jste vstoupil hned v pověstných devadesátkách. Jaké to tehdy bylo?
Začínal jsem v Laufenu, respektive v její české společnosti Jihočeská keramika Bechyně a byl to opravdu neuvěřitelně krásný vstup do světa mezinárodní firmy a byznysu. Od vývoje přes marketing a formování značky, poslání, vize i marketingové strategie — vše v úzké spolupráci s kolegy ze Švýcarska, Rakouska i obchodního týmu. Organizoval jsem výstavy po celé východní Evropě, zaváděl zahraniční produkty na nové trhy, vyvinul kolekci koupelnového vybavení Festa a účastnil se řady zahraničních meetingů a briefingů s designéry. Byla to ale i doba velkých zážitků — mnoho hodin v letadlech, obchodní jednání v Londýně, whisky s kolegy z různých zemí nebo úsměvné situace kolem mé zelené Škody 100. Prostě „devadesátky“ v mém pojetí.
Jak se vaše pracovní kariéra odvíjela dál?
V Keramagu, později začleněném do skupiny Sanitec, jsem na pozici vedoucího marketingu a business developmentu spoluvytvářel průnik značek na český a slovenský trh a jejich růst až k 20–30% podílu. Díky velké důvěře vedení jsme mohli svobodně rozvíjet obchod, marketing i vztahy se zákazníky a partnery. Celé tohle období mě profesně i lidsky zásadně formovalo. Naučilo mě přemýšlet v širších souvislostech, budovat vztahy, nebát se odpovědnosti a zároveň si i v náročné práci uchovat nadšení a lidskost.
Pak jste ale v roce 2009 nastoupil do Zehnderu, a to jako první zaměstnanec na českém trhu. Co vás přimělo začít znovu prakticky od nuly?
Už to nebylo ono, cítil jsem, že potřebuji změnu. A právě v té době mě headhunter pozval do výběrového řízení na pozici Country Managera českého zastoupení švýcarské společnosti Zehnder Group. Během asi šesti kol pohovorů jsem si o firmě něco zjistil, líbil se mi její rodinný původ a kvalitní výrobky a začal tuto příležitost brát opravdu vážně. Lákala mě možnost stát se jedničkou ve firmě, něco vybudovat od začátku a zároveň objevit nový svět řízeného větrání s rekuperací tepla, designových radiátorů nebo stropního sálavého vytápění a chlazení. Výběrové řízení jsem nakonec vyhrál. Česká ekonomika se mezitím dostala do recese a většina zákazníků se tehdy divila, proč měním zaměstnání. Dnes se tomu při vzpomínce společně usmějeme.
Když jste do firmy nastoupil, byl její obrat v Česku asi 30 tisíc eur. Ten letošní v Česku a na Slovensku bude mezi 300 - 400 miliony korun. Jak se za ty roky změnila vaše role?
Jsem vlastně stále na stejné pozici vedoucího zastoupení. Jen se postupně výrazně proměňovala náplň mé práce. V začátcích jsem hlavně obchodoval, ročně najezdil kolem 60 tisíc kilometrů, postupně přidal marketing a připravoval podklady pro zhruba 200 článků ročně v odborných médiích. Postupně jsem začal budovat tým, hledat a přijímat nové kolegy, organizovat školení pro zaměstnance i zákazníky a nastavovat firemní procesy a systém fungování. V posledních pěti letech se více učím leadershipu a věnuji strategii. Dnes se vnímám spíš jako jedno sklíčko v mozaice naší firmy — každé z nich má své místo a teprve dohromady tvoříme celkový „obraz“ a dosahujeme společných cílů.
Často mluvíte o důvěře a angažovanosti lidí. Jak se tyto hodnoty budují v praxi, aby nezůstaly jen na papíře?
Na všech obchodních školeních se zdůrazňuje, že obchod je založený na důvěře. A je to svatá pravda. Bez důvěry zaměstnanců i zákazníků nic velkého nedokážete. Proto je kultura naší firmy postavená na dlouhodobě konzistentním chování, spolehlivosti a upřímnosti. V Zehnderu máme opravdu skvělý tým. Každému novému kolegovi jsem vždy zdůrazňoval, že u nás platí: „Co říkáme, to děláme. A co děláme, to říkáme.“ A pokud jde o angažovanost, tam věřím v jednoduchou zásadu — kdo chce zapálit ostatní, musí sám hořet. Všechno navíc musí mít nějaký příběh. Když ho lidem podáte s nadšením a opravdově, uvěří vám a jdou s vámi.
Podle čeho poznáte, že tým opravdu táhne za jeden provaz?
Svému týmu musíte především vysvětlit, kam směřujeme, jaký je náš cíl a čeho chceme dosáhnout. Pokud tomu lidé rozumějí a znají svoji roli, snaží se přispět svým dílem, přicházejí s návrhy, mají připomínky a otevřeně spolu komunikují. Prostě cítíte, že to funguje. A ten pocit mám i já. Často si vybavuji slova Hans-Petera Zehndera, současného předsedy dozorčí rady a zástupce rodiny majoritního akcionáře: „Nejdůležitější je mít spokojené zaměstnance a správné lidi na správném místě. Protože právě oni dokážou nejlépe sloužit zákazníkům.“ Tím se snažím řídit.
Partnerské účetnictví: Proč může být kritika partnera dražší než víkend v Benátkách
Jste nadšeným sportovcem. Čím pro vás sport je?
Odpočinkem i zábavou, ale zároveň i touhou něco vyhrát, něco vyšlapat, uběhnout nebo překonat. A přitom si vyčistit hlavu, vypnout, zpotit se a na chvíli zapomenout na běžné starosti.
Ve vašem životě hraje významnou roli cyklistika. Dává vám něco, co v práci nenajdete?
Ano, cyklistiku mám rád. Už v mém prvním velkém zaměstnání v Jihočeské keramice (Laufenu) jsem si z prvních výplat koupil horské kolo a později i silniční. Měli jsme skvělou partu, na Bechyňsku jsme jezdili 50 až 100kilometrové trasy, střídali se na špici a v půlce cesty si dali pivo. Nádhera! Tehdy navíc ještě nejezdilo tolik aut. Po narození dětí jsem začal jezdit víc s rodinou na horských kolech, mimo silnice, v přírodě, a objevovat krásu Čech při pohodových výšlapech dlouhých 20 až 60 kilometrů. A v tom pokračuji dodnes.
Napadají vás při jízdě na kole důležitá pracovní rozhodnutí?
To ani ne. Na kole a v přírodě je mi prostě dobře. Nevadí mi jezdit ani sám. V první polovině vyjížďky se mi ještě hlavou honí práce, ale pak už si jen užívám samotnou jízdu.
Loni jste absolvoval 832 kilometrů v extrémním nonstop závodě 1000 Miles Adventure. Co vás přimělo se přihlásit?
V loňském roce jsem se „utrhl“😊. Po přečtení vánočního dárku od syna Jáchyma — knihy „Bajka o bajcích“, jsem se na Silvestra 2024 o půlnoci zaregistroval a začátkem července absolvoval poloviční „jižní“ trasu 1000 Miles. Během osmi dnů závodu v délce 832 kilometrů jsem po hranicích Čech z Aše do Jevišovky na Moravě „nastoupal“ asi 17 000 metrů a zažil nepopsatelné dobrodružství.
Zkuste ho více popsat…
Zvlášť první polovina trasy přes Český les a Šumavu byla „výživná“. Krásná trasa malebnou přírodou vedla výšlapy z údolí na vrcholy Dyleň, Čerchov, Pancíř nebo Kleť s následnými sjezdy přes kořeny a kameny. Těžkéééé! Druhá polovina závodu vedla kolem Vltavy, mezi Třeboňskými rybníky, Českou Kanadou, v Bítovsko-vranovské oblasti a vinicemi. Byla by pohodovější, kdyby tolik nepršelo a nejelo se v blátě. Přesto jsem projel mnoho krásných míst, denně vypil minimálně pět litrů vody, piva a Kofoly, mimo jiné snídal v pionýrském táboře, obědval se skauty a v Trhových Svinech pil „zadarmo“ (za samolepku a vyprávění zážitků) v hospodě. Byl to nezapomenutelný zážitek na celý život. Po závodě jsem si říkal „už nikdy“, ale dnes to, pokud budu zdravý, nevylučuji.
Jak vypadá moment, kdy jste vyčerpaný, potlučený a bez spánku – a přesto pokračujete dál?
Asi desetkrát jsem sebou „švihnul“ na zem — třeba v kamenném sjezdu nebo v blátě. Byl jsem trochu potlučený, měl jsem puchýře na nohou, třikrát jsem píchnul a někdy jsem ulehl pod širák až po půlnoci. Přesto jsem pokračoval dál. V první polovině jsem jel s dalšími, mladšími spolujezdci, kteří měli před závodem najeto 2–10 000 kilometrů, a když ráno vstali oni, zvedl jsem se i já. Ve druhé polovině jsem už jel raději sám, nastavil si vlastní tempo a motivoval se překonáváním dalších kilometrů. Přál jsem si závod dojet, a hlavně ho ve zdraví dokončit. A to se mi, zaplať pánbůh, povedlo. Chránil mě na nebi můj anděl strážný.
Co jste si během těch osmi dnů uvědomil sám o sobě?
Hlavně to, v jaké krásné zemi žijeme a jak pestrou a dostupnou přírodu máme. Jak dobře se v ní dá fungovat i regenerovat. Velmi silná pro mě byla také podpora rodiny a přátel. Synové, dcera i sestra mě po celou dobu sledovali přes tracker a aktivně mi fandili, stejně jako kamarádi. Zároveň bylo zřejmé, že o mě mají i přirozený strach.
Doprovázela vás na kole práce?
Ne, po celých osm dnů jsem se vůbec nevěnoval práci, neotevřel e-maily ani neřešil provozní věci. Ani jednou jsem se nepodíval na příjem objednávek a obrat. Byl jsem plně soustředěný na přítomný okamžik. A osobně jsem si potvrdil, že rodina a děti pro mě jsou nejvíc.
Žena u těžkých strojů: příběh z výroby, který bourá stereotypy
Zažil jste chvíli, kdy jste chtěl skončit? Co rozhodlo, že jste vydržel?
Druhý až čtvrtý den jsem si říkal, že skončím snad po každém kilometru. Když jsem jel, tlačil nebo nesl kolo přes kořeny, kameny nebo křovím, bylo to peklo. Před závodem jsem totiž najel jen asi 500 kilometrů, neboť jsem byl čtyřikrát nemocný a bral antibiotika. Vydržel jsem díky motivaci ostatních, ale i proto, že jsem nechtěl být „srab“ a zároveň jsem chtěl získat triko na after party. Povedlo se.
Když to srovnáte – je pro vás náročnější zvládnout krizovou situaci ve firmě, nebo sám sebe uprostřed závodu?
Krizovou situaci ve firmě jsem asi ani nezažil. Problémy ano, například v rámci implementace nové strategie EMEA, ale ty se vždy dají vyřešit, navíc doba se mění, firmy se musí transformovat, rozvíjet. Vyčerpání na kole jsem se snažil prostě přežít a přetrpět s jediným úmyslem dojet až do cíle.
Do jaké míry je podle vás disciplína naučená a do jaké míry vrozená?
Disciplína je podle mě z drtivé většiny naučená a dá se „natrénovat“. Svou roli ale může sehrát i prostředí, ve kterém se pohybujeme a také vrozené dispozice. Já jsem měl třeba dříve problémy s dochvilností, jel jsem „naplno“ a dával si jen malé časové rezervy. Setkal jsem se s tím už u své mamky a teď mi děti z legrace říkají, že s naším příjmením se těžko chodí včas. Ale postupně jsem se už zlepšil.
Přenesl jste si něco z těchto extrémních sportovních zkušeností do řízení firmy?
Mít jasnou strategii a dlouhodobý cíl, ale rozložit si ho na postupné kroky a zdolávat je jeden po druhém. Když to nejde, nadechnout se a pokračovat. Přijmout věci tak, jak jsou, smířit se s realitou, nesnažit se ovlivnit to, co ovlivnit nemohu, a jít dál. Mít rád vše, co život přináší.
E-maily, porady, Excel. Kde vám AI ušetří nejvíc času?
Chcete tím říct, že bez osobní disciplíny nelze dlouhodobě vést úspěšnou firmu?
Bez osobní disciplíny lze vybudovat krátkodobý úspěch, ale ne udržet firmu v dlouhodobém zisku a růstu. Disciplína lídra vytváří klíčové firemní návyky, vedení firmy musí jít příkladem. Chování lídrů prostupuje celou firmou. Pokud chybí disciplína u nich, těžko ji lze vyžadovat od zaměstnanců. Jak řekl nadpraporčík Mazurek v Černých baronech: „Kázeň musí být. Tak je to správné!“
Zdůrazňujete význam rodiny. Jak se vám daří skloubit náročnou práci, sport a osobní život?
Nadevše miluji svou rodinu a děti. V předchozích zaměstnáních i v prvních letech v Zehnderu jsem ale hodně pracoval a rodina stála především na manželce, která mi byla velkou oporou a snažila se mě usměrňovat. Hodně času jsme se syny hokejisty trávili na zimních stadiónech s partou rodičů. Po padesátce to ale už zvládám lépe, také musím, více si užívám dcery. Rád pro rodinu vařím, i když ještě raději si na jídle pochutnávám. Mám rád hudbu a chodím na koncerty. Svůj život si neumím představit bez sportu a kamarádů — ať už je to parta nohejbalistů, stolních tenistů nebo „promovaných inženýrů“ z ČVUT. Work life balance pro mě neznamená přesné hranice mezi prací a volným časem, občas se práce přizpůsobí rodině a jindy zase rodina práci.
Inspirujete se osobnostmi, jako jsou Tomáš Baťa nebo Jan Mühlfeit. Co konkrétně jste si z jejich přístupu odnesl?
Ano, baví mě poslouchat podcasty, chodit na přednášky i číst knihy, inspirovat se. Velkou motivací je pro mě kniha Inspirace Baťa, kterou považuji za jednu z nejlepších nejen pro byznys, ale i pro život. Nakoupili jsme ji do firmy a dávali ji jako dárek zákazníkům při slavnostním otevření Zehnder Climate Centra v Sezimově Ústí, které vzniklo zásluhou Bati, založením MAS Kovosvit. Knihu mám dokonce i na nočním stolku. Obsahuje krátké kapitoly, z nichž si člověk vždy odnese inspiraci. Najdete v nich řešení mnoha situací i pohled na péči o sebe, tělo, mysl a duši. Před spaním si přečtu jednu nebo dvě kapitoly, lépe se mi spí a těším se na další den.
Co se vám ještě vybaví, když se řekne Baťa a další osobnosti?
Jeho moudrost, „miluj život“, používej selský rozum, mluv pravdu a vytvářej systém. V systému, disciplíně a pravdomluvnosti je svoboda. A já dodávám, že zároveň je důležité být pozitivní, nepouštět si do hlavy negativní myšlenky a hned je přebíjet něčím pozitivním. Nebýt závislý na pochvale, ale umět se pochválit sám a chválit ostatní, když si to zaslouží. No a Jan Mühlfeit je přirozený motivátor a kouč, který učí pracovat s lidmi ve flow. Naučil mě přístup k rozvoji lidí a strategií: pokud máš silný forehand a slabý backhand, rozvíjej silnou stránku a slabší dostaň na úroveň, která ti umožní vyhrávat.
Kdybyste měl jednou větou popsat princip, který funguje stejně ve sportu i v byznysu – jak by zněl?
Úspěch ve sportu i v byznysu stojí na podobných principech – disciplína, příprava, tým, vytrvalost v těžkých chvílích a neustálé posouvání limitů.
