Voice of Freedom Повна версія

Jak vybavit potomky pro úspěch v nejistém světě? Pěstujte „vnitřní místo kontroly“

· Business

Představte si, že byste svému dítěti mohli do kolébky dát jeden jediný dar, který by mu zaručil úspěch v kariéře, stabilní vztahy i dlouhodobou psychickou odolnost. Co by to bylo? Vysoké IQ? Výjimečný talent? Nebo snad bezedné rodinné konto?

Pro ty, kteří nechtějí mít svého potomka věčně „na krku“, mají psychologové už několik desetiletí jednoduchý recept. Tím nejcennějším jednotlivým vkladem pro divoké jednadvacáté století není nic z výše jmenovaného. Je to nenápadná psychická schopnost, která určuje, jak člověk nahlíží na příčiny událostí ve svém životě. Říká se jí, možná trochu složitě, vnitřní místo kontroly.

Zjednodušeně řečeno, jde o hluboké vnitřní přesvědčení, že kormidlo našeho osudu držíme v rukou my sami, nikoli náhoda, nálada šéfa nebo nespravedlivý vesmír. A toto přesvědčení určuje, zda váš potomek v dospělosti popluje životem jako kapitán vlastní lodi, nebo se nechá unášet jako trosečník na voru.

Dva školáci, dvě pětky: dva různé světy

K pochopení, o jak hluboký rozdíl se jedná, se podívejme na zdánlivě banální situaci z běžného života. Představte si dva spolužáky, Adama a Tomáše, kteří přinesou ze školy pětku z těžkého testu z matematiky.

Adam hodí tašku do kouta a na otázku rodičů okamžitě spustí: „Učitel si na mě zasedl. Dal tam otázky, o kterých říkal, že v testu nebudou. Navíc v té třídě byl hrozný hluk a měl jsem prostě smůlu na zadání.“

Adam své vnitřní místo kontroly nemá. V jeho světě jsou úspěchy i selhání řízeny cizími silami. Když se nedaří, viníkem je systém, nepřející okolnosti, osud nebo zlí lidé. A když se daří, je to spíš jen „klika“.

Jan Urban

  • Věnuje se personálnímu a manažerskému poradenství a firemnímu vzdělávání.
  • Je absolventem VŠE Praha a Filozofické fakulty UK, obor psychologie práce a řízení.

Pak je tu Tomáš. Přinese domů stejnou pětku, sedne si a řekne: „No jo, na tohle jsem se vykašlal. Myslel jsem, že to zvládnu bez přípravy, ale ta druhá část mi vůbec nešla. Musím si na to o víkendu sednout a spočítat si víc příkladů.“

Tomáš je prototypem člověka, kterému se vnitřního místa kontroly dostalo. Chápe, že mezi jeho vlastním úsilím a výsledkem existuje přímá úměra. Nemá sice z pětky radost, ale nepropadá bezmoci. Ví, že změní-li svůj přístup, změní se i jeho výsledek.

Drobný rozdíl s dramatickými výsledky

Tento fenomén popsal už v padesátých letech 20. století americký psycholog Julian Rotter. Všiml si, že lidé reagují na příznivé a nepříznivé události svého života odlišně, podle toho, čemu je přisuzují.

Lidé s „externím nastavením“ svého místa kontroly se v podstatě vnímají jako oběti okolností. Život je pro ně hrou v kostky, kterou hraje někdo jiný. Lidé s interním nastavením vidí svět jinak: jako prostor plný možností, kde jejich chování vytváří odpovídající důsledky.

Tento zdánlivě drobný rozdíl v myšlení dramaticky ovlivňuje kvalitu lidského života v několika klíčových oblastech:

  • Odolnost vůči stresu a úzkostem. Když věříte, že máte situaci pod kontrolou, pak své problémy nevyhodnocujete jako fatální hrozbu, ale jako úkol k řešení. Lidé s interním místem kontroly tak méně podléhají depresím a chronické úzkosti. Když přijde krize, neptají se: „Proč se to děje zrovna mně?“, ale: „Co s tím mohu udělat?“.
  • Školní i životní úspěšnost. Interně nastavení jedinci nečekají, až si jich někdo všimne nebo jim příležitost padne do klína. Jdou jí naproti. Když neuspějí u zkoušky nebo pohovoru, neodcházejí s pocitem, že svět je nespravedlivý. Sednou si, rozeberou své slabiny a zapracují na nich. V životě tak dosahují vyšších pozic a vydělávají více peněz.
  • Fyzické zdraví a delší život. Může se to zdát zvláštní, ale vnitřní místo kontroly ovlivňuje i to, jak dlouho budeme žít. Věříte-li totiž, že vaše zdraví závisí na vašem chování (a nejen na genetické loterii či osudu), pak lépe jíte, pravidelně se hýbete, nekouříte a chodíte na preventivní prohlídky. V opačném případě mávnete rukou: „Když mám dostat infarkt, tak ho dostanu, s tím nic nenadělám.“
  • Stabilní a zralé partnerské vztahy. V případě, že se ve vztahu objeví krize, pak „interní partner“ nečeká, až se ten druhý změní. Dokáže se podívat do zrcadla a upřímně se zeptat: „Jak k tomuto problému přispívám já a co mohu udělat pro to, aby to mezi námi fungovalo lépe?“

Proč musíme mít vždy pravdu? Proč máme potřebu vyhrát? Ničíme tím vztah i sebe

Past moderní výchovy: jak z dětí nevědomky děláme oběti

Pokud je vnitřní místo kontroly tak skvělé, proč ho nemá každý? Odpověď spočívá v tom, jak vychováváme děti. Řada dětí totiž žije v podmínkách takzvaných „vrtulníkových“ rodičů, jež nad nimi neustále krouží, připraveni jim okamžitě odstranit z cesty jakýkoli balvan.

Když dostane dítě špatnou známku, tak naštvaný rodič napíše e-mail učitelce. Pokud se dítko nepohodne s kamarádem na hřišti, přibíhá matka a sjednává pořádek. Jestliže potomek zapomene doma úkol, otec mu ho odveze do školy, aby synáček neutrpěl trauma.

Rodiče to dělají z lásky a snahy dítě chránit. Páchají však tím na něm medvědí službu. Posílají mu podprahový, toxický vzkaz: „Sám jsi bezmocný. Svět je nebezpečné místo a ty nemáš sílu ani schopnosti k tomu, abys řešil vlastní problémy. Musí přijít vnější síla (rodič), aby tě zachránila.“

Stres, který si vyrábíme sami: Jak nám obavy z budoucnosti škodí na zdraví?

Výsledkem je generace, která má skvělé materiální zázemí a čisté štíty bez prohraných bitev, ale uvnitř je křehká jako porcelán. A jakmile opustí svou ochrannou bublinu a narazí na prvního nekompromisního šéfa či první rozchod, její svět se sesype. Nemá vybudovanou tu nejdůležitější psychologickou vlastnost – vědomí vlastní odpovědnosti i vlastních schopností.

Jak budovat vnitřní sílu

Vnitřní místo kontroly totiž není vrozený povahový rys. Je to návyk, způsob, jakým interpretujeme realitu. A jako takový se dá výchovou trénovat. Klíčové strategie, jak v dětech jejich „vnitřní kormidlo“ budovat, lze shrnout do tří bodů:

  • Změňte způsob, jakým chválíte. Věty jako „ty jsi chytrá hlavička“ nebo „jsi rozený talent na fotbal“ budují v dítěti pocit, že úspěch závisí na fixní, vrozené vlastnosti, kterou nijak neovlivní. Narazí-li na těžší úkol a selže, zpanikaří: „Aha, tak už asi nejsem ta chytrá hlavička.“
    Namísto toho chvalte úsilí: „Viděl jsem, kolik hodin jsi strávil nad tou mapou, ta jednička ze zeměpisu je čistě tvoje zásluha.“ Nebo: „Líbilo se mi, jak ses na hřišti nevzdal, i když jste prohrávali, ta nahrávka na konci byla skvělá.“ Dítě si tak spojí úspěch se svou vlastní aktivitou.
  • Nechte je zažít přirozené následky. Tohle je nejtěžší disciplína. Vyžaduje se kousnout do rtu a nezasahovat. Zapomnělo si dítě svačinu nebo sportovní boty, přestože jste mu to třikrát připomínali? Nechte ho jít do školy bez nich. Až bude mít hlad nebo bude sedět na lavičce, zatímco ostatní hrají, prožije zdravou frustraci. A z těchto drobných selhání se rodí klíčové poznání: „Když se o své věci nepostarám já sám, nikdo to za mě neudělá.“
  • Vyměňte roli zachránce za roli kouče a odmítněte jazyk oběti. Když přijde dítě s pláčem, že mu kamarád vzal hračku nebo mu nejde složit stavebnice, první instinktivní reakce rodičů bývá jít a vyřešit to. Místo toho je však lepší se zeptat: „To mě mrzí, že se to stalo. Co myslíš, že bys s tím mohl udělat? Jaké máš možnosti?“ Pomozte mu vymyslet řešení, ale nechte ho, aby potřebný krok udělalo samo. Tím mu dáváte najevo: „Máš dost síly na to, abys to zvládl.“ Spolu s tím sledujte, jak dítě o svých problémech mluví. Výroky jako „on mě vyprovokoval“ nebo „to se mi rozbilo“ jsou projevem alibi. Jemně, ale důsledně je proto vracejte do reality. Učte je, že nemohou vždy ovlivnit chování ostatních, ale mají plnou kontrolu nad svou vlastní reakcí.

Víte, proč má lidský mozek sklon k pesimismu a obavám? Odhalte past negativního myšlení

Úspěšná cesta do světa

I když svým potomkům přejeme úspěšný život, realita je taková, že je ochránit před všemi bouřkami světa nedokážeme. Nemůžeme jim zajistit ideální učitele, spravedlivé šéfy, neprůstřelné zdraví ani neustálé štěstí. Svět venku bude občas nespravedlivý, tvrdý a nepředvídatelný.

Pokud však dítě odchází do světa bez vnitřního místa kontroly, odchází jako někdo, kdo snadno získává pocit, že je oběť. Tím roste i pravděpodobnost, že bude často zahořklé, ublížené a závislé na pomoci ostatních. Bude věřit, že jejich štěstí leží v rukou někoho jiného.

Když se jim ale do výbavy toto vnitřní místo kontroly dostane, naučí se, že bez ohledu na to, jaké karty mu život rozdá, je tím, kdo rozhoduje, jakou partii s nimi odehraje. Naučí se, že sice nemůže vždy ovlivnit směr, odkud fouká vítr, ale vždycky, za jakýchkoli okolností, může sám nastavit plachty. Což je i ten nejlepší vklad do života, jaký může od rodičů dostat.