Jana Uriel Kratochvílová: Všichni chtěli Kapradinu, naše další texty odmítali - Novinky
Jana Uriel Kratochvílová, kapela Illuminati.ca
Tenhle rozhovor probíhal velmi netradičně. Plně ale odráží zpovídanou osobu, zpěvačku Janu Uriel Kratochvílovou. Srší energií, nepochybuje o tom, že hudba léčí, a všechny, kteří tomu (ne)věří, zve na pražský koncert. „Bude 21. června. Zahrajeme vše, co umíme,“ slibuje umělkyně, která odjela z Československa na vrcholu slávy v roce 1983. A vracet do Česka se začala více v posledních letech.
Reklama
Váš koncert New Bizzaria|The Art of Resonance proběhne v pražské La Fabrice. Vystupujete se svým partnerem Jiřím „Georgem“ Hrubešem pod názvem Illuminati.ca. Vysvětlíte mi, jak vznikl název?
… Leničko, dobrý den. Voláte a zrovna vyšlo sluníčko. To je krásné znamení. A jak vznikl náš název? Kdysi dávno. Maturovala jsem z latiny, čerpám i z ní, ze slova: illuminatio. Plus jsme žili dlouho v Anglii, kde je jeho význam podobný – osvícení. Pojí se i s největšími učenci, osvícenci, kteří dbali na vzdělání, bojovali s temnotou, nebáli se jí a říkali věci, kterým se těm neosvíceným nelíbily…
My jsme navíc se zmíněným slovem, směrem pracovali už v Anglii, kde jsme začali hrát naplno hard core. Už jsem byla Jana Pope, když vzniklo album Bohemian. Napsali jsme ho spolu s Pavlem. Vydal ho Polydor. Ale v Iluminati Jirky George Hrubeše jsem si říkala Heretyka.
Vesmířanka Jana Kratochvílová: Pornografie škodí ženám i mužům
... Pak přišla Uriel. Jenže lidé v Československu vás stejně asi mají spojenou s hity, které vznikly před vaší emigrací v 80. letech, ne?
Ale já jsem emigrovat nechtěla. Odjela jsem na hudební soutěž do Irska. Zpívala jsem tam song od Pavla Trnavského Demon Me. Obsadila jsem třetí místo a získala cenu publika a novinářů. Pak jsem odjela do Londýna. Najednou mi přátelé začali volat, proč jsem emigrovala… Za rok přijali v Irsku naši píseň I Feel Like Crying, zase jsme uspěli.
Pak přišel milionový kontrakt se zmíněným Polydorem, album Bohemian. Ovšem ani to nevyšlo. Naše cesty se rozdělily, chtěli po nás věci, které jsme nechtěli akceptovat. Hledali jsme pak způsob, jak v Anglii dělat umění po svém.
Vytvořili jsme několik alb s Pavlem Trnavským (Joy of Transformation nebo Immortality), později přišel hard core s našimi Illuminati. Měli jsme docela úspěch. Tím my myslím i Pavla Trnavského, který byl v Anglii od začátku téhle cesty se mnou. Jen v Československu jsem pro lidi zůstala spojená s Kapradinou (píseň V stínu kapradiny - pozn. red.).
Reklama
Štve vás to?
Už jsem si zvykla… Ale dlouho jsem se tomu vyhýbala. No, ani jsem to roky v Anglii nemusela řešit. Když jsme se začali vracet do Česka, všichni po nás Kapradinu chtěli. Měli ji spojenou s mým chraplavým hlasem, odmítali naše další písničky, které vznikaly desítky let. Odmítali přijmout vývoj. Nechtěli slyšet ani nic z alba Bohemian (1986). Nepřijali hard core, naše další hudební styly spojené s naším duchovnem. Přitom venku jsme s tím slavili úspěchy. Pamatuju na soutěž v Tokiu, kde jsme vyhráli cenu diváků, to bylo ještě před mým odjezdem do Anglie… Nakonec jsem ale dala Kapradině šanci.
Proč?
Jirka (do Anglie odešel v roce 1984 - pozn. red.) ji pro mě udělal v rockovém hávu. Podobně jsme přistoupili k dalšímu mému hitu, Copánky, kterým se taky říká Korálky, podle mého textu… Teď mě napadá, víte, že jsem si psala vždycky vlastní texty?
Ale ty tehdy neprošly, že?
Neprošly. Třeba u Kapradin je tedy autorem textu Pavel Vrba. Já jsem ten svůj dát k písničce nemohla, nebyla jsem v těch jejich svazech. Oni měli prověřené, zavedené básníky. Nikdo kromě nich neměl šanci. Natož já, mladá holka, ze Zlína. Moje víla byla v Kapradinách rozhodně temnější než ta Vrbova.
Návrháře ani stylistu zpěvačka nepotřebuje. Obléká se do toho, co má po ruce a co ji v tu chvíli zaujme. Na snímku s Jiřím Hrubešem
Zazní i toho 26. 6., na pražském koncertě?
Ano, lidé ji chtějí, už jsem ji zase přijala za svou. I když máme i další zajímavé skladby. Třeba Růží princezna je skvělá. Říkali, že to bude hit, nová Kapradina, jenže ji česká rádia nechtěla hrát. Stejně nehrála ani další naše písničky.
Čím si to vysvětlujete?
Tím, že tam sedí lidé starého světa. My ve své tvorbě, tím myslím zase Pavla a teď momentálně hlavně Jirku, přinášíme ten nový. Otevíráme lidem nové pravdy, dimenze, předáváme jim energii, která jim pomůže jít dál, pomůže překonat tenhle svět temnoty.
Pro nás je důležité ukázat lidem, že nemusí žít konzumně. Žijeme v době obrovských změn. Aby se lidé posunuli dál, musí otevřít nejen své mozky, ale také srdce… A ještě mě napadlo, všimněte si data koncertu, 21. června bude letní slunovrat. V Česku se moc neslaví, ovšem otevírá další, vyšší dimenze napojené mimo náš známý, obecně uznávaný svět. Všechno ten den bude vibrovat a my budeme hrát.
Reklama
V jakém jazyce?
Mám-li nějak spočítat své písníčky, dvě třetiny našeho repertoáru budou české, třetina anglická. Ale přizvali jsme si i další spřízněné duše. Kapely, které to mají nastavené jako my: Witch Orchestra, Zputnik, Goats of Bohemia a Roxorm3n. A přijde i Ringo Čech. Což je takové překvapení. Neřeknu, co tam s námi bude dělat.
Hudba vás doprovází od dětství. Hrajete na nějaký nástroj?
Odmala umím na housle a na kytaru. Nedávno se mě kdosi ptal, proč na kytaru nehraju na koncertech… To by šlo, ale dávám přednost hraní s kapelou muzikantů, i když jako dítě, v dospívání jsem ji vozila na pionýrské a putovní tábory. Hrála jsem hodiny u táboráků, znala zpaměti snad sto písniček, včetně trampských hitů.
A proč byste nemohla na koncertě hrát sem tam tedy na kytaru?
Miluju mohutný zvuk. Ten s kytarou neuděláte. Navíc miluju tanec, nemohla bych s ní tančit, jak jsem zvyklá já i naši posluchači.
Jak si představujete toho „průměrného“?
Má otevřené srdce, otevřený sluch a otevřenou mysl. Nezáleží na tom, kolik mu je. Lineární věk neexistuje. Takhle si vás, nás označkoval systém. Naše fyzická těla fungují jinak. Můžeme se regenerovat každých sedm let. Začneme stárnout v momentě, kdy zestárne mysl. Ta dává pokyn buňkám, aby začaly stárnout… Já tohle vím, jsem super mladá navždycky. Ostatně vy všichni můžete být! Mám to stejně jako jogíni. Věřím přírodě, duchovnu.
Gratuluji. Když vás vrátím ještě k té hudbě. Vaše vystoupení jsou velmi energetická, jak po nich dobíjíte energii?
Hele, my nejsme vysílení. Jsme po každém koncertě dobití. Vychází to z mého nastavení. Žijeme zdravě, bez drog, prášků, injekcí… Přijde-li nemoc, sáhneme po bylinkách, ale nemoci se nám vyhýbají. Bojí se nás! Haha! Jirka je vegetarián, já veganka. Byli jsme i frutariáni. Držíme pravidelně očistné půsty, kdy jen pijeme, pravidelně cvičíme. Nejhorší, co pro sebe můžete udělat, je sednout si a čumět na obrazovku.
Tím myslíte i mobil?
Vezměte si mobil a jděte s ním do přírody. Koukejte tam na modrou oblohu, sledujte slunce… A je taky důležité zout si tam boty. Spojit se se zemí. Uzemnit se. Tohle dělaly už naše babičky. Chodily bosy, věděly, že je to zdravé. Plus taky nepoužíváme chemickou kosmetiku. Vrásek ani tolik nemám. Ostatně i ty jsou odrazem myšlenek. Když cítíte nenávist, napětí…, prokreslí se vám to právě do nich. A naopak radost a láska je vyhlazuje!
Zpět k hudbě. Jak často teď hrajete v Česku?
Jak to jde. Jirka je členem Pražského výběru, hodně s nimi hraje. My spolu vystupujeme, když má čas. V době, kdy mám volno, hodně medituju s kamarády. Pomáháme tím i naší planetě.
+2
Michal Pavlíček: Občas přemýšlím o smrti. Je ale lepší dívat se víc na obzor, kde vychází slunce
Výběr článků
Reklama