Jana z Arku je životní projekt, říká sbormistr a dirigent Lukáš Vasilek

Dnes vychází unikátní nahrávka oratoria Jana z Arku na hranici skladatele Arthura Honeggera. Vydavatelství Animal Music využilo záznam koncertů České filharmonie, Pražského filharmonického sboru, Kühnova dětského sboru a řady zahraničních sólistů z února 2025. Cédéčko je výjimečné i proto, že naposledy bylo u nás dílo nahráno v roce 1974. Na začátku projektu stál Lukáš Vasilek, který tímto dílem u České filharmonie debutoval jako dirigent a zároveň si splnil sen.

Lidovky.cz: Máme před sebou nahrávku ve finální podobě, kdy jste na ni začal pracovat?
Je to vlastně už hodně dlouho, začalo to asi týden po koncertě s Válečným requiem Benjamina Brittena, v únoru 2023. Tehdy se mě ředitel Pražského filharmonického sboru a České filharmonie David Mareček zeptal, jak budeme pokračovat dál, protože měl pocit, že Britten nám vyšel dobře. Jenže ono není moc co dalšího vybírat, aby to mělo podobný dosah, tak jsem jen tak řekl, že bychom mohli udělat Janu z Arku Arthura Honeggera, protože to je skvělé dílo. Jen jsem si nemyslel, že on rovnou řekne: tak jo. A pak jsem si v druhém plánu nemyslel, že by to bylo ve spolupráci s Českou filharmonií, nakonec se z toho stal můj debut s Českou filharmonií.

Intenzivně jsem začal pracovat zhruba půl roku před plánovanými koncerty, protože je to hodně mnohovrstevné dílo, které je potřeba hodně zažít. Není možné si to doma nastudovat a jít rovnou zkoušet, je potřeba s tím chvíli žít. Těch několik měsíců práce mi umožnilo také změnit názor na některé části, které jsem napoprvé pochopil nesprávně.

Lidovky.cz: Obsazení je velmi exkluzivní, nemyslím si, že by se to dalo domluvit za jedno odpoledne s telefonním seznamem v ruce?
To vůbec ne. Když už přistoupíte na to, že děláte Janu z Arku na hranici, tak podmínkou je, že obsazení bude ideální, aspoň ze subjektivního pohledu dirigenta. Je opravdu důležité pečlivě vybrat interprety, protože jakmile v téhle skladbě nějaká součástka nefunguje, je to hned znát.

„Hudba, která jde až na dřeň“. Dirigent Vasilek chystá s Českou filharmonií nejnáročnější dílo 20. století

Věděl jsem, že při obsazování rolí musíme začít Johankou, že to musí být ta první osoba, kterou vybereme a oslovíme. Audrey Bonnet byla moje první volba. Když jsem si porovnával, kdo Janu kde a kdy dělal, bylo to jednoznačné. Ona je pro mě výrazově ideální, protože v sobě spojuje neuvěřitelný dramatismus s hloubkou až introvertností. Audrey řekla ano a od toho se pak začalo odvíjet obsazování dalších rolí. Důležitá byla role Bratra Dominika, druhá hlavní role, on totiž musí být s Janou v souladu. Dali jsme proto Audrey volnou ruku. A ona na prvním místě navrhla Sébastiena Dutrieuxe. Samozřejmě jsme to akceptovali, protože k sobě skvěle pasují.

Lidovky.cz: Bylo od počátku vaším záměrem obsadit do hereckých rolí rodilé mluvčí?
Ano, protože francouzského textu je tam strašně moc. Někdo by mohl říct, že jsme se měli radši rozhodnout pro český překlad, protože by to bylo vstřícnější pro posluchače, jenže čeština francouzštinu nemůže nahradit v barvě, ve spádu, má jiné přízvuky. Navíc některé obraty, metafory a narážky jsou do češtiny nepřeložitelné. Ten text není úplně snadný ani pro Francouze. Mezi herci nakonec byla i jedna Češka, Anička Schmidtmajerová, ztvárnila epizodní roli Matky Bečkové. Byla v ní naprosto skvělá, nebylo vůbec poznat, že není rodilá mluvčí.

Lidovky.cz: Na žádné komplikace jste během přípravy nenarazili?
Oříškem bylo pódium. Rudolfinum totiž není pro takový projekt dost velké. S Pražským filharmonickým sborem problém nebyl – stál jako vždy na empoře. Ale na spodní pódium bylo nutné kromě obrovského orchestru umístit ještě dětský sbor, sólisty, herce – ti všichni potřebovali svůj prostor. Stálo to docela velké přemýšlení, jestli a jak se to tam všechno vůbec vejde. Na posluchače to ale nakonec asi nepůsobilo nijak stísněně.

Lidovky.cz: Počítali jste od začátku, že by se tohle nastudování nahrálo, nebo to přišlo až v průběhu?
Až v průběhu a myslím, že velmi přirozeně. V jednu chvíli prostě přišel Petr Ostrouchov z vydavatelství Animal Music s tím, že to musíme nahrát, a to nutně. Neřekl jsem ne, ale přišlo mi to spíš jako sci-fi, nechal jsem to osudu. Respektive nechal jsem to na produkcích filharmonických, sborových a na vydavatelství a oni nakonec zařídili, že jsme to zrealizovali. Zárukou dobrého výsledku pro mne byl nahrávací tým – hudební režisérka Markéta Janáčková a zvukový mistr Jakub Hadraba. Oba odvedli neuvěřitelně skvělou práci.

Lidovky.cz: Záznam má smysl, poslední nahrávka je z října 1974 a vaše obsazení je unikátní….
Zaznamenání takové velké koncertní události je samozřejmě logické, ani ve světě se totiž Jana z Arku moc nedělá. V případě naší Johanky se to tak nějak dobře sešlo a všichni, kdo jsme tomu byli blízko, jsme to vzali jako takový životní projekt. Já tedy určitě. A pořád to tak beru, nemám potřebu to v budoucnu překonávat. Tohle pro mne byl vrchol mého dosavadního snažení.

Lidovky.cz: Říkáte vrchol kariéry, je to do jisté míry pochopitelné, tahle skladba má v Česku výjimečné postavení i posluchačsky. Mají dnes nové nahrávky u posluchačů šanci? Skladba je téměř stoletá, existuje mnoho záznamů.
Zrovna nahrávek Jany z Arku ale zas tak moc není. Navíc z nahrávek, které existují, jich musíte část vyřadit. Mnoho z nich totiž nedosahuje velkých kvalit – často se do toho totiž v minulosti pustil někdo, kdo to neměl úplně perfektně připravené nebo domyšlené, nebo se prostě jen zaznamenával jeden konkrétní výkon ve smyslu dokumentárním. Pak ale většinou nevznikla technicky ani umělecky hodnotná nahrávka, ke které by se dalo opakovaně vracet. Vychytaných nahrávek, řekněme interpretačně výrazných, které je možné poslouchat i opakovaně, aniž by se vám znelíbily, je vlastně strašně málo. Přeju naší Johance, aby spadala právě do téhle kategorie.