Je Amerika ještě jasnou volbou? Co platilo pro obrozence, TGM, trampy i emigranty, už neplatí

Velká část světa slaví 250 let Spojených států amerických. Pro hodně Evropanů představovaly USA maják svobody a jasnou volbu. Platilo to i pro české země a jejich obyvatele přinejmenším do roku 1989. Platí to ještě dnes?

To je dost provokativní otázka. A nesouvisí jen s tím, že americkým prezidentem je Donald Trump. K Americe jsme se po celou tu dobu nějak vztahovali. Už proto, že dost dobře nešlo se k ní nevztahovat. Ale teď jí mnozí začali nadávat do hegemonické a válkychtivé velmoci.

Je užitečné uvažovat, proč Amerika pro tolik lidí jasnou volbou být přestala. Proč mizí ideál Ameriky jako takové a spíš ho vytěsňuje buď ideál suverenistů (Trump), či ideál progresivistů (wokové).

USA vyhrávají jako nikdy předtím, chválil Trump ve výroční řeči. Mluvil o zlatém věku

Tričko, které dráždilo Husáka

Osobní vzpomínka, juvenilní, stará půl století. Blížil se 4. červenec 1976. Mnozí adolescenti, kteří měli tu kliku (třeba příbuzné či známé „za mořem“), získávali výroční trička s motivem 200 let USA. Byla to taková barikáda kulturní války.

Kdo byl frajer, to tričko nosil a zkoušel v něm i přijít do školy, myšleno do střední školy. Byla to jasná volba, provokativní, něco nevinně výročního, ale zároveň velmi dráždícího Husákův normalizační režim. Ale loajální pedagogové, rozuměj pod tlakem toho režimu, nositele těch triček šikanovali. Prostě jim řekli, že to do školy nepatří, ať se jdou převléci.

Paradoxy americké svobody. Jak se s ní rýmují otroci a utlačovaní indiáni?

Byla to v jádru banální věc. Nezavíralo se za to ani nevyhazovalo ze školy, nanejvýš hrozilo. Ale byla to ukázka vztahu k Americe bez ohledu na názorový tábor. Na to, kdo tam zrovna vládne. Při 200. výročí byl prezidentem republikán Gerald Ford, čtyři měsíce poté vyhrál volby demokrat Jimmy Carter. Ale to bylo nositelům těch triček úplně fuk. Jasnou volbou pro ně byla Amerika jako taková, což dnes v této síle není.

Bylo to krátce po skončení války ve Vietnamu, po americké porážce ve Vietnamu, říkalo se tehdy oficiálně. A dnes se to tak říká i v USA. Třeba když se válka ve Vietnamu srovnává s tou letošní proti Íránu.

Ano, začátkem 70. let demonstrovala celá progresivní Amerika i západní Evropa proti válce ve Vietnamu. Patřilo to k dobrému tónu, v jistých kruzích to byla téměř povinnost. Ale u nás? U nás – odmyslíme-li si pár režimních „protiimperialistických“ akcí – nebyl spontánní odpor žádný. Též proto, že v západních Čechách mizely pamětní desky připomínající květen 1945 a osvobození Američany. Místo nich se objevovaly nápisy, že je to „na protest proti brutální válce americké armády proti vietnamskému lidu“.

Čtvrtý červenec dnes a před 250, jakož i 200 lety

Úhrnem vzato. Za Husáka byla pro našince Amerika skutečně jasná volba. Nemusel o tom ani moc přemýšlet.

Když to byla jasná volba pro všechny

Ta historie začala o dost dříve. Jasnou volbou byla Amerika už pro obrozence, pro obrozence českého i německého jazyka. Zvláště pro ty, kteří se v roce 1848 zapletli do revoluce, což pak přinášelo značnou šanci na trest smrti.

Takto do Ameriky odešel Vojta Náprstek, iniciátor známého muzea. Když se doma poměry uklidnily a on se vrátil, v Praze založil i Americký klub dam. Do Ameriky zavítal básník Josef Václav Sládek (přeložil tam Píseň o Hiawathovi). Spisovatel Karl Postl, rodák od Znojma a autor skvělé knihy Rakousko, jaké je. V USA přijal jméno Charles Sealsfield. I Hans Kudlich, rodák od Opavy a poslanec, v roce 1848 iniciátor zrušení poddanství a roboty.

Pro tyto jmenované a spousty dalších byla Amerika jasnou volbou. Také pro T. G. Masaryka na konci první světové války, když dohadoval americkou podporu pro věc ještě neexistujícího Československa u úředníků idealisty Wilsona, jenž prosazoval právo na sebeurčení.

Odysseus, nebo Perseus? Edvard Beneš! První republika zbožštila nejen Masaryka

Jasnou volbou byla Amerika i pro levicové trampy. Ne že by tam odjeli, ale postavili si „Ameriku“ v podobě osad na březích Vltavy, Sázavy či Berounky. A milovali Jacka Londona, od nějž si vypůjčili samo slovo „tramp“. A samozřejmou jasnou volbou byla Amerika pro ty, kteří pak utíkali před Hitlerem, posléze před komunisty.

Ale tady už pomalu číhá otázka. Kdy Amerika jasnou volbou pro všechny být přestala? Kdy začali i našinci uvažovat, zda převažují plusy, nebo minusy? To nelze říci přesně. Traduje se historka z jara 1990, když do Prahy přijel Lou Reed, lídr kapely Velvet Underground. Chtěl se tu mimo jiné setkat s hudebníky, kteří šli za hraní jeho muziky do vězení, kapelou The Plastic People. Ale když levicový intelektuál Reed zjistil, že jeho protějšky fandí antikomunistovi Reaganovi, málem ho kleplo. Říká se, že ten spor tehdy diplomaticky uhladil Václav Havel.

Idealismus přišel, ale zase odešel

To byla samozřejmě legrace. Ale i z takových detailů vidíme, že Amerika se „nezbláznila“ až z Trumpa, že jako celek přestávala být jasnou volbou pro všechny už daleko dříve. Nejenom v kultuře (tam to bylo jasné), ale i ve špičkové politice.

Třeba pro Němce přišel zlomový bod v roce 2013. Když vyšlo najevo, že tajné služby USA odposlouchávají i kancléřku Angelu Merkelovou a prezident Barack Obama se za to odmítl omluvit, byl to pro jeho evropské fanoušky šok.

Zlí muži konzervativní reakce. Trump, Milei i Turek jsou odpovědí na revoluční pokrokářství

Novinář Jan Fleischhauer k tomu tehdy napsal: „Obama slíbil, že svou zemi vytáhne z válek a její vojáky umístí tam, kde je Evropané vidí nejraději – domů. Za to ho všichni milovali, hlavně Němci toužící nastolovat mír beze zbraní. Ale kdo chce hájit Ameriku bez nasazení armády, musí užít jiné formy. Proto se za Obamy tak masivně nasazují drony, proto Obama nechal své špiony odposlouchávat půlku zeměkoule.“

Za toto přece nemohl Trump. Možná to lze shrnout takto. Idealismus spjatý s Amerikou, pocit jasné volby, se už nevrátí. Amerika si samozřejmě uchová velkou výkonnost a přitažlivost ve vědě a technologiích, ve vojenství, v popkultuře. Ale zemí, kam se odchází za svobodou (náboženskou, občanskou, ekonomickou), už tak jednoznačně nebude.

Budeme-li si my něco k 250 letům USA připomínat, pak určitě americkou podporu Masaryka, vojáky generála Pattona v Plzni v květnu 1945 či prezidenta Georga Bushe v listopadu 1990 v Praze (byl vůbec prvním americkým prezidentem u nás). Snad ještě americkou podporu při přijímání do NATO za Billa Clintona. Ale hledat tu za poslední čtvrtstoletí nějaký idealismus nemá moc smysl. Tedy nepovažujeme-li za idealismus Andreje Babiše v červené čepici „trumpovce“.