Tři nebohá prasátka přišla ze dvou třetin o bydlení, nohy si mohla uběhat, jak prchala před krvelačným vlkem se záluskem na vepřové, ale ponaučení z jejich příběhu muselo někde cestou v lese zakopnout, protože podle všeho nedorazilo. Přitom to není až tak složité.
Za prvé – pracuj poctivě, flinkavá liknavost ti s absolutní doslovností spadne na hlavu, až se ti to bude nejméně hodit. Za druhé – jedno prasátko je setsakramentsky ohrožený druh, ale ve třech, ve spojení a vzájemném krytí, získává i slabý tvoreček sílu a zastání.
V uplynulých dnech se různé proudy nespokojenosti na Britských ostrovech slily v jeden mohutnící tok a vydaly společné prohlášení premiérů Walesu, Severního Irska a Skotska, ať jim Londýn hledí nebránit, pokud a až si uspořádají referendum o osamostatnění. A že po tom sebeurčení pokukují jako vlk po čuníkovi.
Blíží se konec Spojeného království? Odstředivé tendence tu jsou, ale Londýn se bát nemusí
Chtělo by se, bezmála škodolibě, poznamenat, že kdo chce kam, většinou se tam dostane. A tak Londýn před dekádou uspořádal celonárodní demonstraci sebedestruktivní frustrace a oznámil Evropské unii, že se s ní rozchází a ať už nevolá. Na oslavu jubilea se mu ale nedostává dechu. Z rozchodu se měl samozřejmě, logikou Londýna, složit Brusel, ale to se nestalo. Benefity rozluky pro ostrovní obyvatele dokládají data, tvrdá jako palice, které sice mají být dubové, ale patří lidem.
Peníze pro naše lidi
Ano, může mě mrzet, že už si v Marks & Spencer nenakoupím fialovou stonkovou brokolici, ale přežila jsem relativně bez úhony. Jak se vede Britům, se dá soudit už z toho, že v tunelu pod Lamanšským průlivem ubyla třetina kamionů, fyzický doklad propadu exportu. Místní nemusejí počítat mezinárodní automobilovou dopravu, aby postřehli, že se mají hůř.
Z živého domu
Kultura v úzkém a širokém slova smyslu, tedy plody lidské tvořivosti a vespolnosti, určuje osnovu Z živého domu. Protože co může být živější než kreativita, kreace a někdy i kreatury? Kateřina Surmanová je spisovatelka a novinářka, působila v Lidových novinách coby vedoucí domácí redakce, a nyní se s rubrikou mírně vrací, protože podlehnout pocitu vlastní nepostradatelnosti je snadné. A živé.
Podseknutý výkon ekonomiky se projevil na dražších potravinách i celkovém spotřebním koši, desítky tisíc (není to překlep) malých podniků přestaly obchodovat s Evropskou unií, protože je semlely byrokratické bariéry. Takže takhle dobrý nápad to byl.
K semknutí ostrovních bratří a sester zjevně taky nepřispěl, protože součást odlukových snah Walesu, Skotska a Severního Irska je i osahávání možnosti dát se zase dohromady s Bruselem.
Kam tyhle tendence povedou dál? Městské státy? Rodinné klany? Palice do rukou a unášet si ženy s dostatečně širokou pánví a čipy s dostatečně velkou pamětí? Separatisti různých druhů a intenzity nedají pokoj, i když vidí hrozby, i když se vrší protiargumenty. I když vidí, že babička je chlupatá až hrůza a z mordy jí přečnívají tesáky. Národ je důležitý, především kulturně a identitárně; spojenci jsou důležití také. Obojí už jsme měli v historii příležitost se naučit.
Tím se konečně dostáváme domů, protože to není Řím, kde člověk pokaždé skončí. Bratříček izolacionismus není o nic menší raubíř než separatismus. Jeden z posledních příkladů nabídla koaliční neochota poskytnout takový objem peněz, jaký v rámci svých závazků v Severoatlantickém paktu přislíbila. Nebudeme přece dávat přislíbené peníze na obranu, ty brďo, my to potřebujeme pro naše lidi, abych citovala některé vládní představitele.
Nechme české autory psát. Irsko si své literáty hýčká a vůbec na tom neprodělává
A až pro naše lidi budeme potřebovat tu obranu? Nebo ta je pro druhé? Naši lidi si poradí sami? Vezmou vidle a louče a ono to nějak dopadne? Tak snad pak budou aspoň tři a jeden z nich stavěl z cihel.
