Stejně jako letos i před devadesáti lety v roce 1936 bylo 4. srpna úterý. Na stupních vítězů olympiády v Berlíně stáli tři nejlepší muži ve skoku dalekém: první Jesse Owens (806 cm) salutoval své vlajce stejně jako američtí vojáci nataženou dlaní před čelem, druhý Luz Long (787 cm) zdravil zdviženou paží vlajku se svastikou, třetí Japonec Naoto Tadžima (774 cm) stál v pozoru. Na tribuně kyselil říšský kancléř Adolf Hitler.
Do plánu olympiády jako oslavy nacismu a hegemonie árijské rasy se vloudila chybička, árijce Longa porazil příslušník „die negride Rasse“ Owens. Co hůř, Luz si s Jessem evidentně rozuměl, gratuloval mu, objímal ho, ruku v ruce pak oběhli stadion a mávali divákům. Legenda dokonce praví, že v kvalifikaci poradil Owensovi jak vyměřit rozběh, aby nepřešlápl, je to však jen legenda.
A přitom měli nacisté vše tak perfektně promyšlené. Aby poukázali na přímou souvislost třetí říše s antickým Řeckem, donesli olympijský oheň zapálený slunečním žárem z Olympie až na stadion. Bylo to poprvé a od té doby se tento možná jejich jediný smysluplný nápad (autorem byl jistý Carl Diem) drží dodnes. Na berlínské olympiádě se tak zrodil sportwashing, sport jako falešně harmonický obraz totalitního státu, který ještě zdokonalili komunisté.
Od citronového Srby k mazanému Filipovi. Pokusy, jak změnit špinavé prachy v křišťálově čisté
Long, už tehdy voják Wehrmachtu, byl za své gesto potrestán důtkou od samotného Hitlerova zástupce Rudolfa Hesse. S Owensem se už nikdy nesetkali. Za války sloužil jako svobodník v 1. tankové výsadkové divizi Herman Göring a zemřel 14. července 1943 na Sicílii na následky zranění. Bylo mu třicet. Před smrtí měl prý Owensovi poslat dopis, aby se, bude-li moci, postaral o jeho syna Kaie, ale to je taky jen legenda. V roce 1964 byla Longovi jako vůbec prvnímu sportovci v historii udělena Cena Pierra de Coubertina za fair play.
Owens, který v armádě nesloužil (měl modrou knížku, řekli bychom u nás) a do války se zapojil jen jako civilista, se do Německa vrátil až v roce 1951. Kaie Longa navštívil a spřátelili se. V roce 1966 mu pak šel za svědka na svatbě.
To, co kulminovalo první srpnové úterý před devadesáti lety, jsou vlastně dva propletené příběhy, lidský a politický. Příběh přátelství, a chcete-li i té docela obyčejné lidské slušnosti, a příběh moci, která se nejrůznějším způsobem snaží na sportu parazitovat a využívat ho k vlastní glorifikaci, zvyšování legitimity, manipulaci.
Ten lidský příběh žije nejen ve vzpomínkových sloupcích. Zrodil se z něj i film Stephena Hopkinse Barva vítězství (Race) z roku 2016. Vyšly desítky knih o americké a zejména afroamerické sportovní ikoně Owensovi, v nichž tato kapitola hraje vždy důležitou roli. Je zčásti mýtem, avšak to mu vůbec neubírá na síle.
Muži v milimetrovém ofsajdu. Prezidenti Trump a Infantino nejmíň v pětimetrovém
A pak je tu příběh sportu a moci. V karikatuře jsme ho sledovali jen před pár týdny v podání zásahů Donalda Trumpa do mistrovství světa ve fotbalu.
I devadesát let po Berlíně 1936 platí pořád totéž: sportovní megaudálost může být strojem na legitimitu, ale tu nelze koupit ani nařídit. Vždycky se najde příběh, který režírované podívané unikne a vypráví něco jiného, než si její pořadatelé přáli.
