Jiří Štěpnička byl jedním z posledních hereckých bardů Národního divadla
Volby 2026
Komunální volby
Volby do Senátu
Jiří Štěpnička byl velkou osobností divadla, filmu i televize.
Už je tomu pár let, když jsme se studenty na DAMU zapředli debatu o tom, kdo je to bard a zda vůbec ještě nějaké bardy v dnešním divadelním světě máme. K mému údivu se tématu chopili se vší vážností, nicméně bardů nakonec moc nenašli. Ale Jiří Štěpnička mezi nimi byl.
Reklama
Od původního významu barda – keltského národního pěvce, který předával tradici ústním podáním, se v novodobém smyslu stává bardem ten, kdo svým uměním slouží společnosti na vrcholné úrovni, za což požívá jisté autority, úcty a vážnosti. V tomto smyslu to na Jiřího Štěpničku sedí i nesedí.
Žádnou zvláštní úctu mu tato společnost totiž nikdy nevyjadřovala, spíš naopak. Část veřejnosti mu při každé příležitosti (a dokonce i nyní v titulcích nekrologů!) s chutí stále dokola připomínala, že v 80. letech ztvárnil Klementa Gottwalda v prorežimním seriálu, ačkoli příkladů nechvalné účasti špičkových herců při podobných příležitostech bychom našli mnohem víc.
U něj to ale mělo pikantní pachuť spojenou s osudem jeho matky Jiřiny Štěpničkové, herečky odsouzené gottwaldovským režimem za pokus o opuštění republiky k patnácti letům vězení, z nichž si odseděla téměř deset let. Jak tato skutečnost poznamenala jeho dětství a vlastně celý jeho život, o tom se psalo a mluvilo méně.
Zemřel herec Jiří Štěpnička
Jiří Štěpnička je pro mě bardem z trochu jiného úhlu pohledu. Byl jedním z posledních, kdo vědomě zachytil, ctil a předával dál hodnoty takzvané staré herecké gardy Národního divadla. A to nejen skrze herectví, ale celým svým vztahem k divadlu, především k Národnímu divadlu, kam přišel v osmadvaceti letech a jemuž zůstal věrný téměř půl století.
Okouzlující introvert
Jako mladý herec od osobností předchozích generací dychtivě nasával jejich úctu, pokoru a lásku k divadlu, a to právě k tomu Národnímu. Ještě po letech řadu z nich dokázal skvěle a vtipně napodobovat (výborný byl v jeho podání zvláště Jiří Sovák!), aniž by se jim tím jakkoli vysmíval.
Reklama
Miloval herecké historky a uměl je nádherně vyprávět. Cítil se dobře v oné divadelní pospolitosti plné vzájemného špičkování a popichování, drobných intrik, ale taky společného, často těžkého a klopotného, ale přesto krásného prodírání se k podstatě postavy a sdělení inscenace.
Když jsem v polovině 80. let přišla jako dramaturgyně do souboru činohry Národního divadla, poznala jsem Jiřího na jedné straně jako okouzlujícího společníka, na druhé jako nedůvěřivého až plachého introverta. Půl roku jsme k sobě hledali cestu, střídavě si tykali a vykali a zkoumali, co je ten druhý zač.
+7
Jiří byl v té době sice dost obsazovaným hercem, ale scházel mu režisér, který by dokázal využít jeho talentu i nadšení. Rád se o roli i o hře dozvídal co nejvíc, takže jsme spolu vedli časté diskuse. Měla jsem při nich dost času poznat jeho zaujetí, až býčí zarputilost, s níž se během zkoušek prodíral tvrdošíjně k co největší dokonalosti. A také zklamání, pokud se jí, ať už z jakéhokoli důvodu, nepodařilo dosáhnout. A že to často nebylo jeho vinou…
Jiří nebyl solitér, nikdy mu nezáleželo jen na sobě, měl rád lidi a dokázal se o ně zajímat i starat. Divadlo bylo jako jeho druhá rodina. Ale očekával tentýž přístup i od ostatních. Když cítil, že se ta krásná divadelní pospolitost rozpadává, zasahovalo ho to víc, než dával najevo.
Mlčenlivé přátelství
Přesto zůstal Národnímu divadlu věrný, i když už to nebyl svět, jaký vyznával, ctil a jehož hodnoty se snažil předávat dál. Ostatně Národní divadlo mu v letech jeho zralosti nedokázalo nabídnout herecké příležitosti, jaké by mu patřily. Víceméně jen sloužil milovanému jevišti v menších rolích. Přitom postav, které by ještě mohl zajímavě ztvárnit, by se určitě pár našlo.
Měla jsem ho ráda. Bude mi chybět jeho šibalský, v posledních letech (zvláště po odchodu milované ženy Jany) často posmutnělý úsměv, jeho charismatický, trochu přiškrcený hlas, jeho pokora a úcta k herectví, jeho oddanost divadlu a bytostná potřeba sounáležitosti s ním.
A taky jeho mlčenlivé kamarádství, které dokázalo říct víc očima než slovy. Naše, v posledních letech nikoli moc časté hovory, končily většinou jeho lakonickým „Vždyť víš.“ Vím, Jirko, ale je mi líto, že už si nic z toho nevysloveného neřekneme.
Zemřel herec Miloslav Kopečný
Výběr článků
Reklama