Juliette Binecheová: Je osvobozující nevědět, neumět a být neschopná
Chcete-li článek poslouchat, přihlaste se
Juliette Binocheová - originální umělkyně, která už dávno překročila hranice herectví, stejně jako její věhlas dávno překonal hranice její domovské Francie.
„Přejela jsem hranice a všechno české se mi vrátilo,“ říká světová herecká hvězda Juliette Binocheová. Na karlovarském festivalu si nedávno převzala nejvyšší ocenění. A nijak se netajila tím, že bez jednoho českého románu, bez jednoho českého spisovatele by se její velká mezinárodní kariéra třeba vůbec nerozjela.
Reklama
Jsme v Česku. Začněme Milanem Kunderou, jeho románem Nesnesitelná lehkost bytí. Do kin šel film režiséra Philipa Kaufmana v roce 1988. Jak dobře jste znala autora knižní předlohy, než jste začala točit snímek, díky němuž jste se prosadila ve světě?
S Milanem jsme se poznali ještě před první klapkou. Povečeřela jsem s ním a jeho ženou Věrou asi týden před zahájením natáčení, kdy jsem se dozvěděla, že mě obsadí do hlavní role Terezy. Času na přípravu jsem moc neměla, tedy neměla jsem skoro žádný. Musím říct, že to nebylo snadné. Už jen to, že jsem musela mít v angličtině český přízvuk, bylo složité. Navíc jsme začali natáčet film závěrečnou tragickou scénou… Asi si dokážete představit, kolik emocí tohle vše ve mně spouštělo.
V Československu jste tehdy natáčet nemohli. Vadilo vám to?
Studená válka nám cestu do Prahy, Československa, uzavřela. Škoda, ale hodně jsem četla. Měla jsem také skvělou asistentku Martinu. Hodně mi v pochopení mé postavy pomáhala. Celou dobu na mě třeba mluvila přízvukem, jakým jsem měla ve filmu mluvit já. Vysvětlovala mi, co by jako Češka (ne)dělala. Pomohla mi naposlouchat váš jazyk. Zněl mi v uších jako hudba. Hodně jsme si povídaly. Byla takovou mou záchranou vestou ve světě, který jsem ne vždy jako Francouzka chápala.
RECENZE: Klub kamzíků je nakažlivý světoběžnický román
Já ji znám. Jmenuje se Martina Skala, roky žije v Hollywoodu, píše skvělé knihy a je výborná výtvarnice.
Ona žije v Hollywoodu?
Ano, s manželem už řadu let. Kdysi mi vyprávěla, že se k natáčení dostala přes dalšího slavného Čecha, Miloše Formana. Vidíte, svět je malý.
Tak ji ode mě pozdravujte. Vážně mi při natáčení moc pomáhala. A víte, co je zvláštní? Jak šla má kariéra dál a dál, hodně věcí ze začátků jsem zapomněla. Jakmile jsem přejela české hranice, byly vzpomínky zpět. Byly tak živé, Martina do nich patří. Byla mou jistotou při natáčení Nesnesitelné lehkosti bytí. Jak jsem říkala, do natáčení mě „hodili“ na poslední chvíli, což není snadné. Každé ráno jsem si četla v knize to, co budu točit. Tohle je pro mě důležité. Sice vím, že převést literární děj do filmu nelze, ovšem pochopení textu je k jeho natočení zásadní. Dává vám to prostor pro vaši fantazii, otevírá to vaši duši.
Přečetla jste i jiné knihy Milana Kundery?
Ano, protože mě ta první zaujala.
Jenže jemu se váš film nelíbil, co vím.
Bylo to tak. Milan byl, co se týče vlastní tvorby, zásadový. I proto se mu film podle jeho slavné knihy nelíbil. Nelíbil se ani jeho ženě Věře. Ta mi ale řekla, že – ač s výsledkem moc nesouzní – já jsem se jim líbila. Snad to neříkala jen ze slušnosti. Spíš ne, vysvětlovala mi ještě, že já jsem literární podobu Terezy do filmu dokázala poměrně hezky převést. Jisté je, že po tomhle filmu Kundera k žádnému zfilmování svého díla nesvolil.
Juliette Binocheová byla jednou z hlavních hvězd 60. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech (2026).
Jaký máte k filmu, který patří mezi ty zásadní vaší kariéry, vztah? Přece jen, kniha je skvělá, film také.
Zpočátku jsem nevěděla, co s ním. Věděla jsem, že Kunderovi moc spokojení nejsou. Zároveň to, že já jsem se jim líbila. Dokonce mi Věra říkala, že jsem „aspoň něco zachránila“. Já sama jsem byla na film hrdá, musela jsem o něm mluvit s novináři. Hledala jsem způsob, jak vše ustát. Zmiňovala jsem často knihu. A možná, že díky mně, díky filmu si někdo román přečetl. Všichni víme, jak těžké je převést podobnou látku do filmu. Když ji natáčíte, neměla by vás předloha svazovat. Musíte předlohu v určitém duchu zradit, abyste natočili skvělý film. Jinak to nejde.
Reklama
Podobně vřelý vztah jako k Čechům máte k Polákům. Zásadní pro vaši kariéru byla i spolupráce s režisérem Krzysztofem Kieślowským. Na KVIFF jste uvedla jeho film Tři barvy: Modrá z roku 1993. Proč jste si ho vybrala?
Kvůli němu. Kvůli tomu, jak žil - žil pro tvorbu. Navíc mě lákal styl jeho práce, na níž se odrážela skutečnost, že byl Polák. Měl v sobě talent, preciznost, byl vtipný. Dokázal jednu scénu zkoušet klidně pětkrát, než byl spokojený. Jak jsem zmínila, určitě v tom byly jeho polské kořeny. Říkávala jsem mu, že nemusíme tak dlouho zkoušet, protože už žije na Západě, materiál pro tvorbu má, takže můžeme hned točit. Odpovídal: „Nechci to takhle dělat, je to pro mě moc složité, ve střižně mám pak moc možností, jak vše udělat, bere mi to čas se v záběrech přehrabovat.“
Dělal z pravidla výjimky?
Co vím, tak jen tehdy, když se vyskytl na place technický problém, třeba se zvukem. To se pak jel daný záběr znovu.
Jak často jste se hádali?
Snad pořád, ale vtipně. Jakmile jsem chtěla záběr přetočit, nastal spor. Ale dohadovali jsme se s humorem. Slovní přestřelky do jeho světa patřily. Vzdorovala jsem, jak jsem mohla, až do doby, kdy jsem vážně onemocněla. Natáčelo se hodně v zimě, všechno bylo mokré, byla jsem poměrně vyčerpaná. Tehdy jsem si připustila, že Krzysztof vyhraje. Navíc jsem věděla, že mu mohu věřit. Měl v sobě výjimečnou intuici.
Je to nadání, které u režisérů, u lidí oceňujete?
Je to klíč k dobrému filmu, jak mě naučili skutečně dobří režiséři. Intuice je pro tvorbu zásadní. Je jedno, zda dělám film, tančím, nebo maluji. Musíte nějak vědět, co je pro vás důležité, a když se rozhodnete dělat to, co se vám líbí, musíte u toho taky vydržet. Věřte tomu, co cítíte. Do tohohle krátkého sdělení se dá shrnout vše, co jsem se během své kariéry naučila. A taky věřit lidem, spolupracovat s nimi a mít je ráda.
Ve Varech jste se představila jako tanečnice, v dokumentu V nás z roku 2025. Partnerem v něm je vám taneční legenda Akram Khan, s nímž jste procestovala svět s jedním představením. Jak těžké je podávat vrcholné fyzické výkony v oboru, který neznáte?
Tohle mě na umění právě láká. Zkoušení hranic, schopností a vytrvalosti. I proto jsem přijala nabídku „být tanečnicí“. Znovu jsem se ocitla pod tlakem. Znovu jsem měla někoho, kdo mě cosi učil od základů. Říkal mi věci jako: „uber, přidej, takhle ano, takhle ne…“ Moc mi to pomohlo i v herectví. V té době jsem měla pocit, že jsem v něm vyhořela. Musela jsem se vrátit o krok zpátky. Začala jsem s tancem.
Bolelo to?
Přišla pokora. Jako začátečník – v čemkoli – ji musíš mít, aby se posunula dál. V něčem je to osvobozující. Můžeš si dovolit nevědět, neumět, být neschopná. Máš svobodu v tom cítit se hloupě. Musíš se zbavit očekávání, přijmout to, že věci nejdou tak rychle, jak si představuješ. V tomhle rozpoložení dojdeš k momentu, kdy si uvědomíš, že začínat od nuly je skvělé, je to nová šance. Nahoru, k osvojení toho, co si vytyčíš, tě dovede pokora. Jakmile si totiž řekneš: „už to umím, už to vím“, nikdy se nic nenaučíš.
Juliette Binocheová s další cenou, tentokrát karlovarskou
Reklama
Nikdy neumíš nic tak dokonale, abys to nemohl/a zdokonalovat. Ano, herectví je řemeslo, stejně jako jiná povolání, ovšem já si neříkám: „vše zvládám“. Stále o rolích přemýšlím, hledám k nim své cesty. Čím víc otázek si položím, tím víc z role dostanu, tím víc do ní dám. Kdybych zpohodlněla, položila si těch otázek míň, neodvedu to, co chci. Odpovědi na otázky, které si pokládám, pak přicházejí během jakékoli cesty samy. Najdou si tě, pomohou ti růst a mění tě k lepšímu.
Dal vám tanec cosi, co vám nedalo herectví?
Mluvím-li o dokumentu V nás, o představení s Akramem (nyní pracuje s Jatky 78 na novém projektu - pozn. red.), tak mě nic nepřekvapilo. Jsem tancující herečka. Využívala jsem pocity, které znám, jen jsem na ně tančila. Objevila jsem je v jiné formě. Pohyby nutné pro oba žánry umění se podobaly.
Řekla bych, že jste až odvážná, co se týče vaší kariéry. Hrajete ve velkofilmech, sázíte také na menší projekty, jiné umělecké žánry, máte ráda Čechy, Slováky, ale také bojujete za lidská práva. Berete všechny výzvy, které k vám doputují?
Zajímavé věci, ty, co mě osloví, neodmítám. Díky novým podnětům žijeme. Nacházíme stále a stále nové cíle, setkáváme se s lidmi, kteří by do našich životů měli přijít. Je pro mě důležité žít skutečně ve světě. Seznamovat se s různými kulturami, tradicemi, jazyky. Vnímat je, snažit se je pochopit. Tohle vše mě rozvíjí nejen pracovně… Nemám ráda šedé zóny. Lidi by spolu měli mluvit. Třeba proto, že šedá není černobílá. Je „jen“ šedá. Nevíme pak, co s ní. Tak mlčíme.
Ve Varech jste převzala cenu za celoživotní dílo. Co vás napadlo, když vám tuhle zprávu z KVIFF zavolali?
Že je to vtip… Ne, dělám si legraci. Koho by to nepotěšilo, že? Na druhou stranu jsem se opakovaně v životě dostala k bodu, kdy mě napadalo, co by se stalo, kdybych herectví opustila?
Odpověď jste našla?
Napadalo mě schovat se do kláštera, mít klid. Myšlenka, že bych se celý den modlila, mi nepřišla tak špatná. Měla jsem pocit, že bych byla možná šťastnější tam, než v tom, co dělám desítky let. Byl by to můj způsob, jak žít jinak.
Asi i proto ráda pracuji s cizinci. Napadá mě spolupráce s Abbásem Kiarostamim (jeden z nejslavnějších íránských režisérů, 1940-2016 - pozn. red.). Také on byl pro mou kariéru výjimečný v mnoha směrech (za výkon ve jeho snímku Věrná kopie, získala Juliette v Cannes cenu pro nejlepší herečku - pozn. red.). Vzpomínám, jak jsem u něj byla doma, a víte, co mě zaujalo?
Sklep měl doslova narvaný cenami. Byly všude, což mě hodně překvapilo. Zeptala jsem se ho pak, kde je vzal. Reagoval protiotázkou: „Kolik jich máš ty?“ Odhadla jsem to tehdy tak na deset kusů. Kdežto on jich měl určitě kolem 150, možná víc.
Odpověděl vám na dotaz, kde je vzal?
Jako nežádoucí režisér ve své domovské zemi musel řešit, co bude dělat. Tak jezdil po festivalech s filmy, které dělal skvěle. Byl to jeho způsob, jak se vyrovnat se smutkem, že nesmí do Íránu… A jsem si jistá, že ho nikdy v počtu cen nedoženu, i když mi jich od té doby přibylo. Ne, aktivně se o to nesnažím. Jen vím, že je neslušné je odmítat, říkat na takové nabídky: „Ne, díky, nechte si to.“
Slavnostní zakončení 60. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Na snímku z 11. července 2026 Juliette Binocheová.
Přišlo by mi to hloupé. Navíc bych vypadala dost arogantně. Takže ne, že bych ty ceny potřebovala, ale každý z nás je ješitný. Ta chvilková radost, když cokoli dostanete, se dostaví. Máte v ruce symbol, že se vaše práce někomu líbí, že ji oceňují. Navíc jsem v Česku prvně, líbí se mi tu.
Přináší vám to jistotu, uklidnění před dalším natáčením?
Ne, vždy do něj jdu s tím, že musím být připravená, že možná nejsem připravená dostatečně. Tyhle emoce vás pracovně táhnou dál. Záleží pak na situaci, na dění kolem, jestli vše vyjde.
Reklama
Nabídky rolí k vám chodí, předpokládám. Jaký je klíč v tom, zda řeknete: ano, či ne?
Zvědavost, touha dělat nové věci, jak opakuji celý rozhovor. Dlouho jsem čekala na dobrý scénář k filmu o uprchlících. Přečetla jsem jich několik. Pokaždé jsem řekla ne, protože mě nepřesvědčily o tom, že bych zrovna já mohla tu a tu roli vzít. Až se objevila turecká režisérka Burcu Müyürová. Dala mi scénář, který nebyl černobílý. Najednou jsem věděla, že tohle je přesně ono, i když téma je plné otazníků, odpovědi na ně nejsou lehké, anebo zkrátka nejsou.
Z tanečního představení, s nímž jste projeli kus světa, vznikl již zmíněný dokument V nás. Zmíníte aspoň jednu otázku v souvislosti s uprchlíky, jež vás napadala?
Souvisí to s emocemi. Jak se můžu vžít do postavy uprchlice, když jsem ničím takovým neprošla? Co to vlastně znamená být v současné době uprchlík? Stejné jsem si poté pokládala kvůli jinému projektu, divadelní hře Evropská přísaha. Prvně jsem v ní hrála před rokem v řeckém antickém divadle v Epidauru.
Letos ji budeme hrát znovu. Její režie se ujal libanonsko-kanadský dramatik Wajdi Mouawad. Je fakt skvělý. Všem jeho inscenace doporučuji, hodně je propojuje právě s antikou. Jedno jeho dílo jsem viděla šestkrát. Pokaždé mi cosi dalo, i když není zrovna krátké. Trvá pět a půl hodiny. Musela jsem se jako divačka na něj stále vracet, abych si jej odžila znovu. Pochopila jsem, že Mouawad je tím, s nímž chci v divadle pracovat. Tak jsem mu napsala…
Sama jste ho oslovila?
Dostala jsem jeho telefonní číslo. Napsala jsem mu ve tři ráno. Hodně jsem ho tím překvapila. Za pár dnů na to jsme se osobně setkali, pak zase a zase. Pak vznikla naše společná inscenace Evropská přísaha inspirovaná antikou, s níž budeme letos i na několika festivalech.
Na té spolupráci jsem si znovu uvědomila, že nechci už jen točit filmy, jak přicházejí, chci dělat věci, co mi dávají hluboký smysl. Svou práci stále miluji, ale bez nových výzev, neustálého zkoumání sebe sama, ji dělat nemohu. Chci, aby to, co dělám, obohacovalo nejen mě, ale také diváky. Nemá smysl vzájemně ztrácet čas. Chci, aby měli pocit, že mi těch pár hodin dali a já jim je pomohla naplnit. Když tohle nenastane, vím, že bychom všichni měli dělat cokoli jiného. Jít například do parku anebo se dobře najíst…
+8
Juliette Binocheová v 5 bodech
OBRAZEM: Juliette Binocheová ve Varech doprovodila film Tři barvy: Modrá slzami
Při hraní se snažím zapomenout na sebe, řekla Novinkám Juliette Binocheová
Výběr článků
Reklama