Kam se vytratilo „modré sebevědomí“? ODS jako strana, která zapomněla, proč vznikla

Jediná strana, ve které jsem byl kdy v životě členem, byla ODS. I když to bylo již poměrně dávno (1997-1999), její osudy mi nejsou dodnes lhostejné. Občanská demokratická strana kdysi slibovala méně státu, méně byrokracie a více svobody. Nyní se musí především ptát, proč jí přestávají věřit lidé, kteří ji ještě nedávno považovali za svou první přirozenou politickou volbu.

Snad to nevyzní moc pateticky, ale ODS bývala vlivnou stranou, která věděla, koho zastupuje a co chce prosazovat. Měla jasný ideový profil, dokázala relativně dobře pojmenovat problémy země a nebála se jít do střetu s politickými soupeři. Nebála se kritizovat ani Brusel. Její někdejší voliči nemuseli souhlasit s každým krokem vedení, ale zpravidla věděli, proč občanské demokraty volí.

Co z tohoto „modrého sebevědomí“ zbylo dnes?

Známý politolog Lukáš Valeš v nedávném rozhovoru pro Deník.cz trefně upozornil, že ODS neví, co si počít se svou identitou. Téměř přesně vystihl i moje pocity. Ztráta vlastní tváře (chceme-li učeněji – „identity“), to je mnohem závažnější diagnóza než samotná ztráta několika procentních bodů ve velkých městech, a hlavně v Praze a Brně, což byly vždy bašty Modrých ptáků.

Kupka ocenil, že v Senátu zůstane většina opozici. ODS ale přijde o primátory

Strana, která neví, kým je, totiž jen obtížně přesvědčí voliče, že ví, kam chce vést stát nebo město.

Občanským demokratům se podařilo v posledních letech něco (ne)obvyklého: postupně rozmělnili vlastní značku v koaličním projektu Spolu. Ve jménu společného vládnutí ustupovali partnerům, přebírali cizí priority a často působili, jako by se za vlastní politické názory raději omlouvali.

Značka ODS přitom nezmizela z volebních lístků. Ztratila však velkou část svého někdejšího obsahu. Vlastní program nahradila zejména laciným antibabišismem. Paradoxně kritizovala hnutí ANO, i když prosazovalo pravicové věci. Například nedávno snaha o redukci úřednictva a celkově veřejné správy.

Starostové vyhráli. Ještě ale nemají vyhráno, podobně jako ODS nemá prohráno

Vlastní program – a mohli bychom ho vidět?

Nejde o to, že by každá koalice musela být chybou. Politika je uměním kompromisu. Jenže kompromis není totéž co rezignace na vlastní program. Pokud voliči nedokážou rozeznat, v čem se ODS zásadně liší od STAN, TOP 09 nebo lidovců, proč by měli dát přednost právě občanským demokratům? V rámci fair play dodejme, že k rozeznání od jurodivých Pirátů a Pirátek ještě ODS naštěstí je.

Komunální volby navíc připomněly, že politika se neodehrává pouze v televizních debatách a na sociálních sítích. Rozhodují konkrétní lidé, místní znalost a důvěra. Ani dlouholetá tradice automaticky nezaručuje volební úspěch. Celostátní značka může pomoci, ale také zatížit kandidáty, pokud ji veřejnost spojuje s nepopulárními rozhodnutími. Pravicověji orientovaní lidé například stále nezapomněli, jak jim minulá „pravicová vláda“ zvyšovala daně a naopak se snažila omezovat mj. svobodu projevu.

Kritizovat (Babiše), kritizovat, kritizovat…

ODS se proto nemůže donekonečna vymlouvat na Andreje Babiše, mediální prostředí ani na údajnou nevděčnost voličů. Politický konkurent není povinen zachraňovat soupeřovu stranu tím, že bude méně přesvědčivý. Je odpovědností ODS, aby nabídla srozumitelnou alternativu. Což se jí daří čím dál tím méně a ODS přišla nejen o místo ve vládě, ale následně i o místo lídra opozice. STAN jí začíná unikat o několik délek a začíná se nebezpečně rozjíždět i moravský lidovecký expres s mladým agilním strojvůdcem v kšiltovce.

Babiš kulhající, Rakušan dospívající. Opozice přeskupuje síly a Grolich vstupuje do hry

Mluvili jsme o chybějící alternativě, ta by nemusela být složitá. Méně regulací, předvídatelné nízké daně, dostupnější bydlení (např. zrušení daně z nemovitosti u první nemovitosti, ve které rodina bydlí), důsledná kontrola veřejných výdajů, méně papírování pro podnikatele a větší prostor pro obce a občany. A hlavně konec planého moralizování, které místy vypadá, že ho předáci ODS přejali od Milionu chvilek či z redakce (nebo kuchyňky) Respektu.

Ergo mo(u)dré kladívko, to vážně nejsou zaprášené relikty devadesátých let, nýbrž témata, která jsou aktuální i dnes. Vyžadují ovšem odvahu říkat nepříjemné věci a také ochotu nést za vlastní rozhodnutí odpovědnost.

ODS má stále politickou historii, zkušené komunální a regionální politiky i potenciální nové voliče, kteří si přejí autentickou pravicovou stranu.

Úspěch ODS? Stačí, když neuspěje Zlo. Jak Martin Kupka následuje Petra Fialu

ODS ovšem nemá nárok na jejich věrnost jen proto, že kdysi volili Václava Klause nebo později Mirka Topolánka či Petra Fialu. Vsuvka – vzpomeňme na profesora Fialu před 15 nebo 20 lety, to byl jiný šálek pravicového čaje.

Proč je vůbec volit?

Největším problémem ODS není, že ji dnes někdo poráží. A že například Brno, odvěká bašta ODS, bude mít poprvé v dějinách lidoveckého primátora. Základním problémem jest, že ODS méně přesvědčivě vysvětluje, proč by ji vlastně měl někdo volit. Do sněmovních voleb zbývají sice ještě tři roky, nicméně ty utečou rychleji, než bys řekl Klaus.

Strana, která kdysi chtěla měnit stát, se nesmí spokojit s rolí přívěsku cizích politických projektů. A skutečný program nesmí nahradit šestákové strašení Babišem a Okamurou. Jinak se může stát, že jednou ztratí nejen voliče, ale i důvod své existence.