Nevěřili byste, od čeho mám bouli na hlavě. Od ptáka. Ne, nežiju v divočině, ani na větrném pobřeží, nýbrž v centru Prahy.
Už nějakou dobu vím, že kavky jsou drzé. Když jsem v době covidu vykládala nákup na dvorku, aby virus trochu vyvanul (to se doporučovalo), nacházela jsem dírky v obalech. Kavky, které jsem do té doby vůbec nevnímala, si prostě všimly, kdy chodím nakupovat a už na mne čekaly. Bylo mi to tenkrát trochu k smíchu. Drzost je ovšem něco jiného než agresivita.
I tentokrát jsem měla namířeno na nákup. Jak tak kráčím přes dvorek směrem na ulici, říkám si, že ve vedlejším domě někdo cosi vrtá. Asi je to do betonu, napadlo mne vzhledem k síle toho zvuku. Chvilku jsem se rozhlížela, z kterých oken může ten agresivní zvuk ozývající se s nepatrnými přestávkami pocházet, po chvíli přešlapování jsem to ale vzdala a pokračovala ve své cestě směrem na ulici. Moje věc to není, ať se brání, kdo tam bydlí.
Tak nám pustili Feriho a mikrofeminismy pro dnešní den
Jenže na zpáteční cestě mne zvuk vítal ve stejné síle. Zvednu hlavu a koukám, z hran okolních střech upřeně pozoruje dvorek několik dvojic ptáků zjevně připravených k střemhlavému startu, další výhružně nalétávají sem tam a děsí okolojdoucí jako splašené motorky s uříznutým výfukem… Takže musí jít o mláďata, došlo mi.
Mládě bylo jen jedno a zaznamenala jsem je až po té ráně zezadu, když jsem se instinktivně sehnula k zemi. Krčilo se pod lavičkou. Takhle koncem jara se na našem dvorku nacházejícím se v sousedství obrovského platanu, občas mládě objeví. Dřív bývalo většinou kosí a já vždycky ráda pozorovala, jak s prvním slétnutím z hnízda sbírá odvahu ke startu ze země a zároveň žasne nad vším novým včetně lidských bot a psího čumáku.
Jenže mezi startem do kosího a do kavčího života je zjevně rozdíl. Zatímco kosí rodiče cvrlikají svou podporu decentně, uvádění kavčího mláděte do světa připomíná hlasitou okázalostí a početnou ochrankou mafiánskou svatbu. Když se chystal opustit bezpečí domova manžel, doporučila jsem mu, ať si vezme něco na sebeobranu. Napoprvé nevěřil, posléze vytáhl z kotelny dlouhou tyč. Nebyla mu moc platná. Oni útočí zezadu, hlásil. Trvalo dva dny, než jsme mohli z domu bez obav.
Vlastníte nějaký majetek? Pak asi víte, že je to i obráceně
Vždycky jsem si myslela, že si Alfred Hitchcock svůj legendární horor Ptáci, v němž agresivní opeřenci napadají lidi, vymyslel. Teď uvažuju, jaké další horory jsem viděla. Nikdy jsem je nevyhledávala, na jeden si ale pamatuju, i když už nevím, jak se jmenoval.
Vím jen, že se v jednom městečku začnou rodit dokonalé děti. Tak dokonalé, že se z nich rodiče pořád radují. Přesněji – dlouho se radují, pak žasnou a posléze jim přestávají rozumět. To když těm dětem začnou divně svítit oči a komunikují jen s jinými svítícími. Trochu se teď po dětech kolem sebe rozhlížím. Oči jim, díky Bohu, v hlavě zatím nesvítí. Displeje v rukou zato pořád.
