Kdo je tady kolaborant? Proč nejen Zeman a Okamura používají silná emoční slova

Miloš Zeman i Tomio Okamura nepatří zcela do hlavního proudu české politiky a společnosti. I když ten první je bývalý prezident a druhý vysoký ústavní činitel. Seminář, který za jejich účasti pořádalo hnutí SPD ve Sněmovně, nebyl ostře sledovaný, i když měl chytlavý název. „Klíčové pilíře české státnosti: Hrdinství a vlastenectví versus historický revizionismus a kolaborace.“

Za pozornost ale stojí. Hlavně jazyk, který tam vládl. Aby nevznikla mýlka. Téma konference je zajímavé, legitimní, ba užitečné. Jen bylo až moc „uneseno“ jedním směrem, který tak okrajový není. To, co zaznívalo ve Sněmovně, v daleko širším měřítku zaznívá třeba na webu.

Kolaborace končí zradou národa, vykládal Zeman na akci SPD. Kritizoval Pavla

Lživá legenda o usmíření?

Co je to kolaborace? Kdo je kolaborant? To není triviální otázka. Kdysi se jí zabýval historik Tomáš Pasák a říkal, že kolaborant je ten, kdo dělá víc, než musí. Měl pochopení pro jednání lidí pod tlakem, pro jejich snahu o přežití třeba za okupace, o zajištění rodiny a podobně. Ale věděl, že mezi snahou o přežití a aktivní spoluprací s nepřítelem leží nějaká hranice. I když ji nelze přesně určit zákonem.

Dnes se ze slov kolaborace či kolaborant stává spíš nálepka. Často účelová nálepka. Zahrnuje kolaboranty s nacistickou okupací, se sovětskou okupací, kolaboranty s Bruselem (ti, kteří hájí EU a naše členství v ní) či kolaboranty s Moskvou (nemusí prokázaně kolaborovat, stačí když šíří „ruský narativ“). Naproti tomu u fanoušků Alternativy pro Německo se o kolaboraci nemluví, ač na webu najdeme třeba činovníka AfD, jenž chválí Prahu jako „krásné německé město“.

Ze slova „kolaborant“ se stává velmi gumový a devalvovaný pojem. Podobně jako ze slov liberál či liberální. Jakmile je dnes něco liberální, hned získá nálepku „levičácký“, „libtardí“ a podobně. Ano, v posledních letech se za liberály prohlašují různí levicoví fanatici a wokové. Ale znamená to, že když Marie Terezie před 250 lety zakázala mučení, budeme to brát jako levičáckou úchylku? Ne, byl to liberální krok, jen se to dnes raději neříká nahlas.

Podobně se posunuje význam slova kolaborant. Už nejde jen o spolupráci s okupační mocí. Podle Miloše Zemana je kolaborací – 80 let po válce – i kontakt se sudetoněmeckými spolky. Myslel tím Sudetoněmecký sněm pořádaný v Brně. Vyvolal široké spektrum reakcí. Od zcela odmítavých přes neutrální až po kladné, což je normální. Možná se ukáže, že podobné akce se tu už pořádat nebudou. Ale musí se kvůli tomu sahat ke slovům typu kolaborant?

Sudetoněmecký sjezd v Brně jako příklad symbolické politiky. Neudálost budí nezaslouženou pozornost

Zeman to vyhrocuje, neboť nemůže jinak. Hned tasí paralely s dobou před devadesáti lety: „Místo Sudetoněmecké strany zde máme Sudetoněmecké krajanské sdružení… Místo starosty Kořenova, který umožnil vztyčení Henleinova kříže, zde máme dokonce záštitu prezidenta republiky i předsedy Senátu k Sudetoněmeckému dni. Místo lživé legendy o obětech první světové války máme neméně lživou legendu o smíření.“

Lživá legenda o smíření? Pak se na ní ale podílel i Zeman. Jako předseda Sněmovny v únoru 1997 podepsal usnesení, že souhlasí s Česko-německou deklarací. A ta o smíru pojednává.

Landsmanšaft a Benešovy dekrety? Až dost živé téma, však s ním Zeman vyhrál volby

Ale Zeman nemůže odolat silným slovům, a tak raději řekl: „Kolaborace se rodí ze zbabělosti a vrcholí zradou vlastního národa.“ Řekl by to Francouzům, neboť jejich kolaboranti naháněli Židy nacistům? Nizozemcům, neboť jejich kolaboranti udali Annu Frankovou? Nevíme. Ale že u nás těmi slovy mířil na současného prezidenta, je jasné.

Co dělat, když Západ nás chce zotročit

Ještě více to rozjel Okamura: „Od našeho prvního státního útvaru jsme museli o svrchovanost a svobodu bojovat se Západem,“ řekl na konferenci. Myslel tím Franky, německá a rakouská knížata i středověké císaře. To je skutečné téma. Můžeme poukazovat na minusy (etnické „naředění“ Čech) i plusy (dovoz civilizačních vymožeností, jako bylo zakládání klášterů či měst), můžeme kritizovat to či ono. Jenže Okamura pokračoval: „Ta snaha nás zotročit a podmanit je u našich západních sousedů zřejmě už geneticky zakódovaná.“

Kde už jsme výlevy proti Západu a jeho snaze podmanit si nás slyšeli? Třeba 24. února 2022, když Putin vyhlásil invazi na Ukrajinu. Ne že bychom chtěli dělat z Okamury strůjce války, to v žádném případě. Ale ten slovník je podobný až překvapivě.

Okamurovo předstírané ignorantství je sice legrační, ale možná docela funguje

Dost lidí u nás na to slyší. Někdy to působí až zábavně. Třeba když ti, kteří Petru Pavlovi vyčítají kolaboraci se sovětskou okupací (před listopadem 1989), mu teď vyčítají kolaboraci se sudeťáky, s EU, s NATO, de facto se Západem a jeho hrozbami. Tak prostě vypadá svět silných slov a emocí, většinou na webu, teď i na semináři ve Sněmovně.