Jazykověda je věda a může to být i věda experimentální. Jazykovědný experiment se často projevuje tak, že rozesíláte něco jako online dotazník, protože pak je největší šance, že seženete víc účastníků. Může se ovšem odehrát i tak, že se snažíte lidi dostat do laboratoře.
V takové laboratoři se pochopitelně nenacházejí baňky ani chemikálie. Většinou je tam nějaký ten počítač, kamery, případně i sofistikovanější nástroje, jako je eye-tracker (přístroj sledující oční pohyby).
A taky tam můžou být hračky. Ne nutně na použití při experimentu, ale na zvyknutí si na nové prostředí a na závěrečné hraní za odměnu. Pokud na experiment dorazí dospělí, tak pochopitelně ne. Existuje ale určitá oblast jazyka, kterou bez dětí zkoumat nejde. Jde o osvojování mateřštiny.
Testování dětí má samozřejmě mnoho háčků. Jedním z nich je už pozornost dítěte. Zajímají ho hračky, nasbírané odměny, venku letící letadlo, ale už ne to, co byste si zrovna přáli. Druhým takovým háčkem je celá podoba experimentu. Máte v zásadě dvě možnosti. Buď musíte zařídit, že dítě nebude to, že je testované, vůbec vnímat (třeba mu budete něco pouštět a sledovat jenom to, kam se kouká), nebo to pro něj bude hra.
Verze hra je náročná nejen na trpělivost dítěte, ale i na trpělivost badatele, který se i v případě, že se na experimentu ocitne dítě, jež to, co zkoumáte, ještě neumí, musí tvářit pochvalně a vydržet mu nenapovídat. A taky udržet přítomného rodiče, aby nenapovídal. A děti, které zkoumanou věc neumí, zaručeně občas přijdou, protože se třeba snažíte zjistit, od jakého věku už ji umí, což bez potkání těch, co to neumí, nepůjde.
Dítě kouká na obrázek jednoho medvěda a dvou slonů. Uslyší větu: „Na obrázku jsou sloni.“ Kdy se podívá na slony? Až u slova sloni, nebo už u jsou?
Neherní verze se často zakládají na sledování pohledu: Dítě třeba kouká na obrázek jednoho medvěda a dvou slonů. Uslyší větu: „Na obrázku jsou sloni.“ Kdy se podívá na slony? Až u slova sloni, nebo už u jsou? Jestli už u jsou, nejspíš již rozumí rozdílům v čísle u sloves.
Nebo – dítě po delší dobu slyší střídavě ze dvou monitorů nahrávku hlásky z neznámého jazyka. Pak hlásku změníte na nějakou podobnou. Pokud ji dítě umí odlišit, bude se směrem k monitoru dívat déle, než by se dívalo, kdyby se nezměnila (rodíme se totiž se schopností odlišovat hlásky všech jazyků, ale časem ji ztrácíme). Tomuhle druhu experimentu se říká preferential looking paradigm (paradigma preferenčního pohledu).
Existují však i způsoby, jak testovat děti úplně miniaturní. Jedna taková metoda se jmenuje preferential sucking paradigm (preferenční sací paradigma). Zní to docela bizarně a vysvětlení toho, jak funguje, váš dojem asi příliš nezlepší.
Dítě obdrží dudlík připojený na přístroj měřící frekvenci a intenzitu sání. Pokud saje s určitou frekvencí, pustíte mu jeden stimul (třeba matčin hlas), pokud s jinou, pustíte mu jiný (třeba cizí hlas). Dítě je poměrně rychle schopné tuhle souvislost objevit a schválně si pouštět to, co se mu líbí víc. Šikovná technologie. I dítě. Už by to jenom chtělo, aby se toho chytily streamovací platformy.
Autorka je bohemistka
