Co byste poradila svému dospívajícímu já?! Rutinní otázka z pop-psychologických webů. Anebo také literární metoda. Záleží, zda otevřeme internet, anebo novou knížku zkušené romské spisovatelky Evy Danišové.
Je srpen, čas dovolených, a to se sluší aspoň jednu knihu přibalit na cesty. Tudíž jsem zvolila to druhé. Knížka je malá, útlá, zdaleka jsem při její četbě nevypadala na koupališti tak působivě jako mladík na dece vedle, který pod horkým sluncem rozložil rovnou Dantovu „Božskou komedii“. Zase ji ale za to odpoledne určitě nepřečetl celou. Já svou „Diliňu Doru“ ano.
Diliňi znamená hloupá, naivní, bláhová, nebo přímo blbá – a tak nějak smýšlí hrdinka sama o sobě ve svých mladých letech. Jenže zatímco si onen mladík v roce 2026 pokojně listuje na koupáku „Rájem“, chroupe sušenky a sem tam se svlaží v bazénu, Dora stejné životní období prožívá za tuhé normalizace. A navíc jako „černá“. Rozdílnější startovní bloky si těžko představit.
Ta, co naletěla sukničkáři
Takže hned na začátku potkáváme ještě nedospělou Doru s těhotenským bubnem, který jí udělal Štefan. O dost starší, a hlavně ženatý. Miminko Doře hned v porodnici odeberou. „Holka z děcáku, která naletěla na pár obyčejných slůvek sukničkáři,“ hodnotí dospělá Dora tu mladou zpětně. Odebírání dětí Romkám bylo běžnou praxí komunistických úřadů, podobně jako nedobrovolné sterilizace, které nedávno tematizoval Ostrochovského snímek „Pramen“. Prostor pro chyby nebyl žádný. Pomoc matkám v nouzi nulová.
Grotesky a parodie k letnímu koupání. Iva Hadj Moussa a její Mořská Eva osvěží i pobaví
A právě to je vlastní téma knížky. V Dořině příběhu se stejná situace opět zopakuje. Nikoho než sukničkáře totiž nemá. Dítě jí nezůstane ani napotřetí, po rozvodu s násilnickým manželem Kamilem. To je Štefanův bratr. Vychovávat smí až poslední dvě, když už je znovu vdaná. Za Štefana. Nečteme ale happy end; spíš další z řady komplikací a ztroskotání, které Doře přináší život u společenského dna a mezi lidmi, kterým jdou úřady vytrvale po krku a kterým se neodpouští sebemenší přešlap.
Násilí, nevěry, alkohol, nedostatek, kriminál, sociálka. Těžká fyzická práce, improvizované bydlení, minimum peněz, zdravotní problémy. Touha dokázat, že jsem dostatečně dobrá matka – společnosti, aktuálnímu manželovi, sama sobě. Pád na dno. A znovu od začátku. Několikrát za sebou. Blízký člověk rovná se kurevník. Nebo je libo násilníka? Vyber si, Doro.
Nejlíp, jak to šlo
Skutečným šťastným koncem je v knize až situace, kdy se hrdince podaří najít své odebrané děti a navázat s nimi alespoň nějaké vztahy. A kdy je jako stará žena obklopená vnoučaty. „Nejsem pyšná na to, jak jsem žila, ale myslím, že jsem to nakonec zvládla, jak nejlíp to za daných okolností bylo možné,“ uzavírá Dora svou retrospekci.
Schodiště
Po schodech se dá chodit jak dolů, tak nahoru. Podívat se na věci podzemní, přízemní, i na ty „v oblacích“, prozkoumat je u základu i je přelétnout z nadhledu. Na schodišti se dá i jen na chvíli zastavit a poklábosit – jaké je dneska počasí, co psali na internetu a co se právě semlelo u sousedů. A pak si pokračovat po svém, ale s příjemným pocitem, že máme přehled, co se děje kolem nás.
Eva Danišová, jedna z členek romského spisovatelského klubu Paramisara, má za sebou nejen pěknou řádku povídek, většinou z prostředí společenského okraje, ale také mnoho let práce se sociálně vyloučenými a znevýhodněnými lidmi či s odloženými dětmi. Nejspíš i proto není ani tato její próza žádnou variantou na telenovely o pronásledovaných hrdinkách, které nakonec dojdou svého štěstí.
Je to vlastně dost hrozné čtení. Jednak tím, co vše se Doře děje a na čem všem se sama podílí, protože lépe žít neumí a nikdo a nic jí v tom nepomůže. A potom také tím, jak ona sama svůj život a jeho peripetie hodnotí. Soužití s rozvedeným recidivistou Štefanem je pro ni nakonec vrcholem blaha. Je vděčná za to, že má ve finále kolem sebe své děti, ačkoli je neviděla vyrůstat, ačkoli sourozenci k sobě navzájem jen těžce nacházejí cestu, ačkoli jsou s nimi – jak Danišová píše – „výchovné problémy“. Je „šťastná, šťastná, šťastná“ – stojí v textu.
Míra blaha
Mladík na koupališti by takové vyústění za uspokojivé patrně nepokládal. Pro Bláhovou Doru je ale tím nejlepším, jaké „za daných okolností bylo možné“.
Velmi pravděpodobně je takovým i pro dlouhou řadu lidí, jaké autorka potkává ve své každodenní praxi.
Pavla Horáková o růžových plátcích skvěle píše, ale také je maceruje, proslazuje, převáří a zapéká
Aby se jich aspoň ke spokojenosti v mezích možného dopracovalo co nejvíce, tomu dnes pomáhá aparát sociální pomoci, ale i změněné veřejné mínění. To už dnes rutinní odebírání dětí z rodin nepokládá za normu. Co cítí matka zahnaná okolnostmi do kouta a že ona i děti mohou strádat, o tom už se nejen píše v menšinových literárních textech („Diliňi Doru“ vydalo ryze romské nakladatelství Kher), ale také diskutuje v médiích, na sítích a v levicových podnicích, což je pořád pokrok ve srovnání s „nikde“.
Jednou, až bude tráva zase zelená, svět spravedlivý a klimatická změna zrušená, se dočkáme i toho, že se všechny děti budou rodit jen do stabilních, spořádaných a finančně zajištěných rodin. Že si žádná nezletilá dívka nezačne se dvěma nezodpovědnými alkoholiky a nebude během let hned několikrát opakovat stejnou chybu. A budeme číst „Diliňi Doru“ jako výpověď z jiné planety.
Zatím ji můžeme číst jako svědectví z okraje, který je tu s námi – a nejspíš i blíž, než nám připadá.
