Na předzahrádku milé kavárničky, kam jsem se zašla vzpamatovat po tlumočnické návštěvě nijak zvlášť milého viktoriánského vězení, vjely dvě matky s kočárky a pokusily se vmáčknout k poslednímu volnému stolku.
Náhodou jsem seděla hned vedle a mé africké pozadí jim operaci ztěžovalo.
Nabídla jsem se, že posunu stůl. Ten byl ale přišroubovaný. „Ne, stůl se posunout nedá,“ zamumlala jsem. „Možná bych mohla posunout pozadí.“
A odnesla jsem svou zadní část, kterou tak miluje můj skoromanžel a leckdy zaujme i jiné Afričany, na židli na druhé straně stolku.
Když je pořád nahoře. I barevná prkénka z duroplastu umí naší kongregaci rozjasnit den
Čerstvé maminky mi procítěně poděkovaly – a tím to skončilo. Necítily povinnost mi děkovat dalších dvacet minut, ani se vyptávat na můj život a světonázor, abych si nemyslela, že jsou nevděčné. To mi samozřejmě vyhovovalo, netoužila jsem se s nimi seznamovat. Chtěla jsem mít klid.
Zjevně jsem nebyla první člověk, který se k nim zachoval ohleduplně. V Londýně je to normální. Staří pamětníci tvrdí, že už to zdaleka není tak běžné jako před 30, 40, 50 lety. Možná z nich ale hovoří nostalgie. Já jsem za 20 let v Londýně žádné změny k horšímu nepozorovala.
Když prokážete laskavost člověku odlišné barvy pleti, bývá z toho daleko nadšenější. Když pustíte v autobuse sednout starší černošku nebo se vrhnete k zemi a sbíráte, když se jí na ulici vysype taška s nákupem, vysloužíte si procítěnější díky, než když podobnou službičku poskytnete starší bělošce. Ty k slovům díků rády připojují litanii na téma, že nic není jako dřív a tahle země se stále rychleji odsouvá k šípku.
Nemám samozřejmě zkušenost černošky, která poskytla drobnou službičku člověku bílé barvy pleti.
Budíčééék! Jak se definitivně zbavit původce smradu z pálícího se cracku
Můj skoromanžel K. má zkušenosti černocha, který ochotně pomáhá komukoli. Zatímco já tvrdím, že černoši děkují procítěněji, K. je hluboce přesvědčen, že černoši jsou hajzlové nevděční a jen běloši si dovedou drobné pomoci vážit.
Nejspíš to skutečně nejlíp funguje napříč rasami. Běloši, kterým pomůže někdo výrazně tmavší, si možná řeknou, že imigrace není až tak špatná věc, podívejte, jak jsou ochotní a milí. A já zas cítím, že s každou, i sebedrobnější laskavostí, kterou poskytnu já lidem výrazně tmavším, vyrobím aspoň malilinkou díru v letitém přesvědčení spousty londýnských černochů, totiž že mnozí běloši jsou dodnes rasisti a ti, co se sem přednedávnem nastěhovali z východněji položených zemí v Evropě, jsou rasisti všichni.
Mimochodem, je příjemné, když si člověk, kterému jsme, byť malilinko, pomohli, všimne, že jste to udělali. V Londýně si lidé všímají. Má zkušenost z Prahy je docela jiná. Když, dejme tomu, dovolíte korpulentní dámě, aby vás předběhla na cestě k poslední volné sedačce v tramvaji, vůbec si nevšimne, že jste jí ustoupili z cesty. Sedne si a bojovně se rozhlédne, zjevně přemožena pocitem vítězství: ano, urvala poslední sedačku. Byla rychlejší než vy.
