Klíč k určování špionů. Je větším rizikem čínský novinář Jang, nebo čínské auto s kamerou?
Novinář si pěstuje síť kontaktů, sbírá informace, pak je vyhodnotí, napíše článek a odevzdá ho svému šéfovi. Špion si pěstuje síť kontaktů, sbírá informace, ty pak vyhodnotí, napíše zprávu a pošle ji svému šéfovi do tajné služby. Najdete pár rozdílů?
Samozřejmě. Ten první to dělá ze zájmu, za mzdu a pod svým jménem. Ten druhý například z loajality k vlasti, za peníze tajné služby a skrytě. A hlavně v tomto. Když udělá kiks novinář, hrozí mu nanejvýš vyhazov. Když udělá kiks špion, u nás mu hrozí až pět let vězení. Tedy od února 2025, prokáže-li se mu naplnění trestného činu neoprávněné činnosti pro cizí moc.
Dnes má skončit hlavní líčení u Městského soudu v Praze, kde se poprvé otestuje „činnost pro cizí moc“. Obžalován je čínský občan Jang I-ming, jenž se tu akreditoval jako zahraniční novinář, ale pod novinářským krytím údajně prováděl špionáž a letos v lednu byl zadržen.
Co si o tom může myslet člověk, který do detailů toho případu ani zákonů nevidí?
„Monitorování situace“ nestačí
Z toho případu – i ze samotného zákona o trestném činu neoprávněné činnosti pro cizí moc – čiší snaha dát Číně či jiným státům najevo, že se u nás nemohou chovat, jak si zamanou. Což je v pořádku. Své k tomu prohlásil i šéf kontrarozvědky BIS Koudelka.
Proces s Číňanem viněným ze špionáže pokračuje. Může padnout rozsudek
„K takovému odhalení a poté trestněprávnímu řešení se odhodlá jen několik zemí ve světě,“ řekl Michal Koudelka. „USA, Velká Británie a hrstka dalších. V tom exkluzivním klubu jsme teď i my. ČR ukázala Číňanům to, co už vědí Rusové, a to, že u nás si nemohou dělat, co chtějí.“
Z těch slov zase čiší snaha dát najevo suverenitu a pochlubit se. Nicméně řada otázek zůstává, ať už hlavní líčení v Praze vyzní jakkoliv.
Třeba už jen samotné dokazování trestného činu neoprávněné činnosti pro cizí moc. Opravdu nemusíme fandit Pekingu, abychom mohli uvažovat nebo se ptát.
Jasná činnost pro cizí moc je například zrada. Když se český občan spolčí s agentem cizí moci tak, aby Česko poškodil. Ale je opačná snaha – snaha cizího agenta s krytím novináře získat u nás informace – činností pro cizí moc?
Podle českého zákona platného od února 2025 samozřejmě ano. Ale z mravního pohledu v tom leckdo vidí snahu působit pro svou zemi (Čínu), nikoliv pro cizí moc. Upřímně, když později slavný Jiří Dienstbier vyjel počátkem 60. let do Indonésie jako rozhlasový novinář a když se tamní komunisté snažili převzít moc, vsadili byste výplatu, že se tehdy Dienstbiera jisté československé orgány na nic nevyptávaly? Že mu leccos nedoporučovaly?
V tomto smyslu je podezřelý každý oficiální novinář z Čínské lidové republiky. Kdybychom chtěli mít jistotu, bylo by lépe novinářům z ČLR akreditace vůbec nevydávat, ale proti tomu by Peking nasadil své páky. Třeba odmítání českých novinářů v Číně, což by Praze vadilo.
Když už čínský novinář akreditaci pro Česko má, není pak snadné prokázat případnou špionáž jen na základě jeho aktivit. V obžalobě se píše, že Jang měl na starosti monitorování situace v regionu visegrádské čtyřky a systematické vytěžování politických a akademických kruhů. Jenže tohle na prokázání viny v právním státě nestačí a stačit by nemělo.
Soudy
Zkuste si představit, kolik českých novinářů má na starosti „monitorování situace v regionu visegrádské čtyřky a systematické vytěžování politických a akademických kruhů“. To je pro novináře – českého nebo čínského – zcela běžné zadání.
Nebo v obžalobě stojí, že Jang na svém počítači vytvořil nejméně 38 dokumentů a ukládal je na různá datová úložiště. Pak je v dohodnuté době dopravoval na jisté místo, kde je předával dalšímu člověku. Předpokládejme, že vyšetřovatelé mají ověřené a konkrétnější informace a že je samozřejmě nemohou naplno zveřejnit. Pak ovšem platí, že z toho, co zveřejněno je, si mnozí udělají obrázek, řečeno trochu s nadsázkou, běžného čínského novináře a umanutých českých úřadů, které ho prostě „chtějí dostat“ (nejlépe do tepláků).
Pozor na auta, vysavače, pračky…
Nakonec nás stejně dožene obecnější otázka. V čem je pro stát, jeho suverenitu a bezpečnost větší riziko?
V tom, že čínský novinář (či „novinář“) tady shromáždí informace a dodá je – už analyzované – k rukám tajných služeb do Pekingu?
Nebo v tom, na co upozornila norská média? V září prováděla norská armáda nácvik ochrany letiště v Oslu pro případ útoku. Pořídila si na to cvičení auta z půjčovny, mezi nimi i čínská. A vyšlo najevo, že kamery v těchto autech snímaly a ukládaly vše kolem: tváře vojáků, jejich rasy, budovy, do kterých vstupovali, i kódy, kterými si do nich otevírali vchody. Nepodařilo se prokázat, že by ta data byla odeslána, ale stejně…
Takže otázka v éře IT a AI zní spíše takto. Je větším rizikem čínský novinář, který dělá svou práci? (“Svou prací“ tu myslíme též informování Pekingu a sledování jeho instrukcí.) Nebo ten, kdo podceňuje čínskou techniku každodenní potřeby? Samozřejmě, kdybychom to vzali umanutě a puntičkářsky, museli bychom vše čínské vyhodit. Ale ta otázka je ve vzduchu.